Svátek má: Marek

Komentáře

Jak to vidím já

Co je a není diskriminace

Petr Žantovský

novinář
V Praze se minulý týden konal 2. ročník Kongresu žen. Jedním z diskusních témat bylo téma ženy a média.

Co je a není diskriminace

To by bylo velmi záslužné a potřebné téma, protože zobrazování žen v médiích může být zajímavým parametrem občanské vyspělosti společnosti, překonávání předpojatostí, předsudků atd. A zejména by všechny tyto ukazatele bylo potřebné porovnat s obdobnými ve srovnatelných zemích, příkladně Rakousku, Německu, Slovensku či Polsku. Možná bychom se dověděli, že na tom jsme z uvedených zemí skoro nejlépe, co se týče vyváženého a korektního zobrazování feminního principu v médiích. Že naše žena už není ani kuchtička z domácnosti, ani jeřábnice usilující o titul Řád práce, nýbrž emancipovaná, důstojná bytost, kterou od zbytku populace neodlišují druhotné pohlavní znaky, nýbrž měřítkem je jen její inteligence, schopnosti, sociální adaptabilita atd.

Ničím takovým se ale uvedený panel primárně nezabýval. Tamní debatéry zajímaly v podstatě jen pracovně-právní záležitosti. Tedy opět starý známý (nikoli však dobrý) refrén ministra Dienstbiera a eurounijních komisařů na téma kvóty. Přepočítávat na procenta, kolik žen dlí v manažerských pozicích českých mediálních podniků, je absurdní. To můžeme rovnou začít počítat, kolik je mezi nimi plešatých, cyklistů - či Židů. A vydat na to kvóty.

Vnucovaná představa, že jsme jako národ nějak přehnaně maskulinističtí, je zbytečný masochismus. Je zřejmé, že v naší zemí čtvrtstoletí po převratu jsou tyto elementární hodnoty - v poměru k jiným zemím - až nadstandardně vyrovnané. Co je stálý problém, je různý metr na odměňování mužů a žen v totožných pracovních pozicích, ale tím se panel nezabýval. Jen tím, zda na té které židli sedí muž, či žena. Jako kdyby to byla kvalifikační hodnota. Je to zástupný a pokřivený pohled na svět, který zdánlivou formalistní "spravedlností" zakrývá normální tržní soupeření talentů, schopností a dalších pracovních dispozic. A - dodejme - je to pravidelná zbraň v rukou sociálních inženýrů, kteří by rádi svět narýsovali a řídili podle svého, místo aby mu pokorně sloužili, když už mají tu čest být do svých funkcí na nějaký čas zvoleni. Je to totalitarismus s "lidskou" tváří.

Něco kvalitativně zcela odlišného však je, že za důležité označili diskutující otázku tzv. ageismu (vyřazování starších lidí). Zase nejde jen o věk jako takový, nýbrž o prohloubenou odbornost a kompetenci k výkonu jistých činností, prací či funkcí, kde tato kompetence je zvýšena právě dlouhodobou zkušeností,  která namnoze dokáže nejen vyvážit, ale mnohonásobně převážit třeba menší fyzickou dispozici a dynamiku. To je vážný problém - postmoderní (nejen naše) společnost si neváží skutečné odbornosti a zkušenosti, a tudíž neumí ani posoudit reálnou kompetenci toho či onoho k nějaké práci.

Přeceňuje se fyzické mládí, což je opět návrat k 50. letům - vzpomeňte, tehdy se zpívalo "Mladý je každý komunista". Stáří či prostě zralost je odmávána jako konzervativní relikt minulosti, který je nutno překonat, a to bez ohledu na cenu, která za to bude zaplacena. A v tomto kolektivním nerozumu se pak často zabíjejí příležitosti, které by plynuly z účelného propojení dospělé zkušenosti a mladické energie.

Jenže současná Evropa je postavena na protikladech - "my - oni", a kdo nejde s námi, jde přece proti nám. Každý si najde nepřítele - mladý starého příkladně. Vždyť přece starý sedí na židli, po které pošilhává mladý. Tak jednoduché to mívá pozadí. Ageismus je diskriminační a je projevem velmi ubohého stavu mentality ve společnosti. To je něco, oč by se měla média zajímat, ne o kvóty ve jménu pohlaví, rasy či bujnosti porostu hlavy.

Petr Žantovský
 
 

Profil autora  Všechny články autora

Moskevská předehra

Petr Žantovský 

19.prosinec 2017
Československému prezidentovi Edvardu Benešovi bývá vytýkáno mnohé.

Zákaz se zakazuje

Petr Žantovský 

6.prosinec 2017
Víte, ve kterém okamžiku se začaly hroutit základy demokracie jako do té doby nejsvobodnějšího a nejspravedlivějšího uspořádání věcí obecných?

„Sarajevo“ po česku

Petr Žantovský 

1.prosinec 2017
Dalo se očekávat, že dvacáté výročí tzv. Sarajevského atentátu vyvolá nespočet komentářů, více či méně autentických vzpomínek aktérů i spekulativních hodnocení ve smyslu: co by dnes bylo, kdyby nebylo Sarajeva,