Svátek má: Tereza

Komentáře

Další revize dějin?

V minulých dnech se opět po čase přihlásily o slovo různé odnože sudetoněmeckých spolků. Jeden z nich dokonce získal platnou registraci v České republice.

Protože jsme svědky nepoměrně rozsáhlejších pokusů o revizi dějin Evropy 20.století, nebylo by moudré podceňovat ani opět se vynořivší problém sudetských Němců. Přitom tento problém nás provází už od roku 1989. Historiky diskuse o odsunu a Benešových dekretech, které jsou obvykle dávány za hlavní prubířský kámen sporu, jsou Eva Hahnová a Hans Henning Hahn, česko-německý manželský i vědecký pár. Rád bych ocitoval několik pasáží z jejich textu z roku 2006, který jako by vypadl z dnešního tisku:

Sudetoněmecký politický život se modernizuje a jeho současní představitelé hledají nové metody a nové obsahy své činnosti. Začali sázet na celosvětový trend historického revizionismu, který jim otevírá nový úhel pohledu na druhou světovou válku. Rakouský list Sudetenpost například přišel s tradičním rozhořčením nad údajnou hrubou necitlivostí českého národa, který si stále ještě troufá stavět pomníky Benešovi: "Není obličej tohoto muže stejně urážlivý pro pocity sudetských Němců jako karikatury Mohameda pro Muslimy?"
Pro historicky vzdělaného pozorovatele nabízí Sudetenpost často překvapující obrazy minulosti. Časté jsou tradiční sudetoněmecké představy, že zatímco Češi prožili válku v údajném protektorátním blahobytu narušeném pouze jedním masakrem v Lidicích, stali se sudetští Němci obětí mnoha podobných zločinů: "Lidice byly strašně nafouknuty. Češi sami zopakovali ,Lidice` vůči sudetským Němcům tisíckrát," napsal již v roce 1948 slavný Pater Emmanuel Reichenberger.

V průběhu minulých let dospěli sudetoněmečtí politici k závěru, že dřívější zahraničněpolitický nátlak na ČR nebyl úspěšný. Jejich nová strategie hledá podporu mezi mladou generací českých občanů s cílem transformovat česko-německé konflikty do vnitropolitické kontroverze v Česku. Mezi mladými Čechy a Němci se dnes politické programy tohoto druhu těší podobně velké popularitě, jako se kdysi mnoho lidí nadchlo pro tzv. generální linii KSČ. Morální apel, aby bylo odsouzeno bezpráví, jehož obětí se v minulosti staly miliony bezbranných lidských bytostí, okouzlil v poválečném Československu také především velkou část tehdejší mládeže. Komunistická propaganda tehdy v dramatických projevech odsuzovala brutální střílení do dělníků v předválečném světě, marxističtí historici nabízeli vědecké studie o třídním boji v kapitalismu a levicoví novináři s oblibou připomínali vzpomínky dělnických vůdců z věznic první republiky. Dnes se stal předmětem podobného historického revizionismu poválečný svět, a to nejen v Česku.

Tak jako komunističtí agitátoři vytrhávali fakta z historického kontextu a sestavovali z nich obraz evropských dějin jako boje dělnické třídy proti kapitalistům, konstruují dnešní zastánci historického revizionismu obrazy dějin přesídlování, vraždění a všestranné perzekuce německého národa a kolaborantů s nacismem jako obětí jakéhosi moderního spiknutí na evropském kontinentě 20. století. Vytrácí se vzpomínka na skutečné rysy nacismu a společné úsilí milionů těch Evropanů, kteří se zasloužili o osvobození většiny evropských národů od brutálních nacistických pokusů o hegemonii na evropském kontinentě. Dnešní spory o dějiny odsunu Němců z Československa nejsou jen regionálně specifickou česko-sudetoněmeckou kontroverzí. Na pozadí jejich souvislostí se současným historickým revizionismem se i v nich ukazují daleko závažnější a zdaleka ne nové problémy historického vědomí.

Petr Žantovský