Svátek má: Marcela

Komentáře

Michal Kraus

ekonom a politik

Estráda pro 1,5 milionů Čechů

Asi nebude mnoho těch, které by rekordně nízká volební účast v letošních volbách do Evropského parlamentu překvapila.


Češi se v podobných otázkách projevují jako celkem pragmatický národ, který usiluje pouze o to, o čem je přesvědčen, že má pro něj, pro jeho život, jeho životní úroveň a prospěch jehoblízkých nějaký reálný význam.

Ne, že by tomu tak v případě Evropské unie nebylo, jen se, bohužel, nikomu z kandidátů do Evropského parlamentu, a to napříč politickým spektrem, a tom nepodařilo české voliče přesvědčit.

Mdlou volební kampaň na okraji zájmu obyvatel naší země jen dokreslovala až na výjimky hloupá volební témata, mající většinou pramálo společného s politikou EU, plno exotů na kandidátkách, kteří nijak neoživovali neobyčejně obyčejné, všední, nezajímavé a navýsost nudné představení kandidátů na, českým lidem velmi vzdálená, plyšová křesla s nadmíru štědrou apanáží za podprůměrně nízké pracovní nasazení, o němž většina Čechů nemá prakticky žádné informace.

21 šťastlivců, nominovaných hrstkou voličů do Evropského parlamentu už v zárodku dává jasně najevo, že nejedou do Bruselu a Štrasburku jako národní tým, který by se aspoň pokusil ruku v ruce hájit národní zájmy ČR, ale že se vydávají na evropskou misi jako zástupci eurostran a hnutí, v jejichž poslaneckých frakcích se rozpustí jako kapky v moři.

Bohužel jim v tom ani nijak nepomohli jejich předchůdci, o kterých jsme se zpravidla v Čechách dozvídali nikoli v souvislosti s jejich pracovní aktivitou, ale spíše s jejich schopností dělat za spoustu muziky jen málo práce.

A tak či onak je z volební účasti zcela zřejmé, že Evropská unie je Čechům šumafuk a kdysi tolik poutavé heslo: „Vzhůru do Evropy“ už netáhne tak, jako kdysi. Své kouzlo tak má už jen pro oněch 21 europoslanců a samozřejmě pro více než stovku jejich přátel, známých a příbuzných, z nichž se na 5 let stanou jejich asistenti.

Výsledky voleb pro rekordně malou účast tak ani nemohou být referendem o české vládě, byť se o takový výklad bude jistě pár politických aktivistů snažit a bude spekulovat o tom, o čem lze na základě výsledku hlasování zhruba 1,5 milionů Čechů spekulovat jen velmi obtížně.

A tak nejzajímavější na celé evropské volební šarádě bude zřejmě tahanice o budoucího českého eurokomisaře, kterého však nakonec Česká republika ani nemusí mít. Prezident Miloš Zeman již svůj názor na případnou nominaci vyjádřil a jeho názor je v celku logický – nechť eurokomisaře jmenuje vítěz českých minivoleb.

Obě nejsilnější vládní hnutí už brousí šavle k obraně svých kandidátů, obávám se však, že mnohem důležitější pro to, kdo a zda vůbec bude eurokomisařem za Českou republiku, nebude vůbec důležitá nominace české vlády či výsledek hlasování každého pátého oprávněného českého voliče, ale celkové výsledky a počty europoslanců v rámci jednotlivých politických eurofrakcí.

A může se i stát, že ani jeden z dosud navržených nemusí projít nezbytným a nekompromisnímgrilováním europoslanců předcházejícím sestavování Evropské komise. V Evropě totiž není zvykem obcházetdohodnutá nominační pravidla tak, jak se tomu zpravidla děje v České kotlině, ať už se jedná o lustrační zákon, kvalifikační předpoklady či jiné personální usance.

Inu, uvidíme. V každém případě mají čeští europoslanci a jejich politické reprezentace pět let na to, aby české voliče přesvědčili o tom, že i v Bruselu se bojuje za Prahu, Brno, Ostravu i dalších šest tisíc českých a moravských měst a obcí. V opačném případě by se příštích voleb do Evropského parlamentu mohli zúčastnit už jen budoucí kandidáti a jejich přátelé, známí a rodinní příslušníci, pro které bude evropskéangažmá  opravdu zajímavé.

Michal Kraus