Svátek má: Alexandra

Komentáře

Jak to vidím já

Hranice loajality

Petr Žantovský

novinář
Jedna ze základních jistot voliče v demokratické společnosti spočívá – nebo by aspoň měla spočívat – v tom, že když zvolí určitého kandidáta za určitou politickou stranu, ví, jaké hodnoty případně sliby si zvolil.

Hranice loajality

Má, nebo by aspoň měl mít, garanci, že z plnění - a nebo neplnění - těchto slibů či hodnot může „svého“ kandidáta a „svou“ stranu po čase vyzkoušet.

Jednou z častých chorob demokracie, chápané namnoze jako prostor pro svévoli a neodpovědnost, je přebíhání politiků od subjektu k subjektu, jak se jim to právě hodí.  Máme ještě v živé paměti různé přeběhlické kauzy – někteří si ještě vzpomenou na jména jako Josef Wagner, Tomáš Teplík či Marián Bielesz. Občas nestačí jen přeběhnout k přespolním, je nutno vytvořit hned novou stranu – jak předvedl třeba Jan Ruml s Unií svobody nebo  Karolína Peaková s hnutí Lidem.

Všechny tyto příhody jsou důsledkem nenaplněných ambicí politických figurek, které nedokázaly vcelku nic – jen podrazit stranu, na jejíž kandidátce se vyšplhaly do nejvyšších pater politiky.  Někdy se v této souvislosti připomíná, že politik, příkladně poslanec, se má řídit vlastním svědomím, a teprve potom partajní disciplínou.

Potíž je v tom, že s vlastním svědomím na vlajce obvykle nikdo z nich nekandidoval a svědomí mu nefinancovalo kampaň. Naopak – voliči takového jedince zvolili obvykle jen proto, že se jeho jméno ocitlo na kandidátce, jejíž hodnoty či sliby byly pro voliče důvodem k její volbě. Jde tedy o rozpor jen zdánlivě. Kandidát by si měl nejprve dostatečně odpovědně rozmyslet, než vstoupí na kandidátku nějakého subjektu, zda je s ním natolik ztotožněn, že mu hodlá obětovat aspoň kousek své integrity a bojovat za společné cíle. Zastánci opačného názoru by naopak rádi prosazovali model, kdy by poslanec opustivší svou stranu, měl také složit mandát, který za tu stranu získal.

U nás se to však obvykle nestává. Je zde spíše zvykem, že jakmile některý politik ze zadních řad své strany či hnutí neuspěje v bitvě o viditelnější pozice, například nestane ve vedení partaje či nedostane ministerskou funkci, stává se nejzavilejším kritikem své strany, který náhle prozřel a spatřil všechnu tu prohnilost, jíž až dosud agilně dělal fasádu.

To se nedávno přihodilo Marku Černochovi v hnutí Úsvit a aktuálně též Ivanu Pilnému z Babišova hnutí ANO. To neznamená, že nic z toho, co tvrdí Černoch nebo Pilný, není vůbec založeno na pravdě a nestojí to za zamyšlení. To znamená, že tyto a podobné pány lze jen stěží považovat za bojovníky za pravdu a čistotu těch stran. Ryzost jejich konání je kalena vědomím, že nastalo až poté, co prohráli svůj boj o vyšší trafiku, a teď se prostě mstí. A není podstatná míra úspěchu a konečný výsledek jejich obrazoboreckého úsilí.

Podstatná je drtivá porce neloajality – ne k té straně, nýbrž k těm voličům, kteří je na výsluní poslali a kteří bohužel nemají stejnou moc je aktuálně odtamtud i stáhnout. Až příští volby je za jejich skutky po zásluze odmění, a bude to jistě odměna nepříliš sladká. Do té doby však ještě budou za naše peníze defilovat před očima těch, kteří je zvolili a kteří se mohou cítit oprávněně zrazeni. Neboť zrada je tradičně u nás součást politiky na všech úrovních. A to je také jeden z hlavních důvodů, proč má politika tak špatnou pověst.

Petr Žantovský

Profil autora  Všechny články autora

Moskevská předehra

Petr Žantovský 

19.prosinec 2017
Československému prezidentovi Edvardu Benešovi bývá vytýkáno mnohé.

Zákaz se zakazuje

Petr Žantovský 

6.prosinec 2017
Víte, ve kterém okamžiku se začaly hroutit základy demokracie jako do té doby nejsvobodnějšího a nejspravedlivějšího uspořádání věcí obecných?

„Sarajevo“ po česku

Petr Žantovský 

1.prosinec 2017
Dalo se očekávat, že dvacáté výročí tzv. Sarajevského atentátu vyvolá nespočet komentářů, více či méně autentických vzpomínek aktérů i spekulativních hodnocení ve smyslu: co by dnes bylo, kdyby nebylo Sarajeva,