Svátek má: Lukáš

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Nefunguje navigace – POMOC!

Je nesporné, že současné moderní komunikační a informační prostředky jsou našimi každodenními společníky a výrazně nám ulehčují život.

S jejich pomocí zvládáme rychle řešit různé situace, umíme si najít potřebné informace a pak se rychle rozhodnout.

Jsme ale také připraveni na situaci, kdy tyto prostředky nebudou fungovat? Nebo si myslíme, že se to nemůže stát? Jde přece jen o technické prostředky různé složitosti, které se prostě mohou porouchat, nebo z mnoha jiných příčin, normálních či výjimečných, přestat fungovat.

Nedávno jsem se shodou okolností stal spolucestujícím dvojice mladých sympatických lidí, příbuzných z Plzně. Slečna řídila velký automobil a jeli jsme na neznámou adresu na druhém konci Prahy. Paní z „telefonu s jablíčkem“ neomylně anglicky hlásila, kudy je třeba jet a na monitoru telefonu se klikatila cesta, kterou jsme přesně kopírovali. Její partner se bavil tím, že na svém telefonu hledal, kde bychom se mohli v okolí dobře najíst, nebo odkud by nám mohli dopravit něco dobrého přímo do auta v dopravní koloně…, kde je pomalá obsluha, kde dávají jídlo s sebou, kde mají venkovní posezení, skvělé koktejly, zákusky, živou hudbu a nevím, co ještě.

To vše jsem pozoroval s klidem a laskavým pochopením. Oba byli velmi milí, příjemní, zábavní a sympatičtí a já byl vlastně rád, že „dnešní mladí“ jsou „in“ a v pohodě a mohou žít bez velkých starostí a problémů. Hledané místo jsme našli a vše ke spokojenosti vyřídili. Zpátky jsme jeli stejnou cestou a já jsem najednou, jen tak mimovolně řekl, že už bychom tu navigaci mohli vypnout, protože zbytek cesty už všichni dobře známe. Slečna odvětila, že ji nevypne, protože by se musela soustředit na cestu, má vlastně ráda, když vidí cestu na displeji před sebou a nemusí se proto unavovat přemýšlením a kombinováním kudy pojede.

A v tomto okamžiku mě klid trochu opustil! Zeptal jsem se, co by dělali, kdyby prostě museli dojet na neznámé místo a navigace přestala fungovat. Mladík se srdečně zasmál, protože neví, proč by měla navigace nefungovat, když funguje stále a i v minulosti vždycky fungovala. Raději jsem nerozmělňoval slibně se vyvíjející diskuzi a nerozebíral jsem s ním, jakou minulost má na mysli. Dále mi sdělil, že neví, proč by o tom teď přemýšlel, to se přece nemůže nikdy stát a kdyby se to nějakou nepovedenou náhodou skutečně někdy stalo, tak to bude řešit, až se to stane a nebude si tím teď kazit náladu. Ale když už to chci vědět, tak by se podíval na web, stáhnul nějakou aktualizovanou „apku“, nebo zavolal kámošovi. Požádal jsem ho, ať si představí, že vedle navigace nefungují ani žádné sítě. Nechápavý a zděšený výraz v jeho tváři jasně signalizoval, že TO si prostě představit neumí!

Během několika vteřin mi proběhlo hlavou, že i já vlastně rád, hojně používám moderní technické dorozumívací a informační prostředky, protože mi prostě zjednodušují život a někdy jsou i zábavné, že mám ale asi „handicap“ (nebo výhodu? – posuďte sami) v tom, že myslím na zadní vrátka. Ano, někdy si i já, jedu-li na úplně neznámé místo, pomohu navigací, ale v přihrádce u spolujezdce mám vždycky mapu a vím, že s ní se prostě neztratím a do cíle dojedu. A když jdu do lesa na houby, orientuji se podle rad mých rodičů a učitelů, ke kterým určitě nepatřila rada: „pusť si navigaci“!

A v tu chvíli mi došlo, že ti mí dva mladí společníci za to vlastně nemůžou. To my starší, nebo chcete-li zkušenější,  jsme nějak zaspali nebo podlehli dojmu, že teď už nemusíme do běžného vzdělávání a výchovy zařazovat informace, jak se chovat a co dělat v různých nepředpokládaných životních situacích.

Co tedy uděláme, až jednou třeba přestane fungovat navigace či internet? Zastavíme se a počkáme, až to zase  někdo zprovozní?  A jak dlouho budeme čekat? A co budeme dělat, když se nedočkáme? Volat POMOC!? A na koho a jak? Budeme ještě umět normálně fungovat?

Co pak? Víme ještě, co je mapa a jak se čte? Vyznáme se v ní, v těch různých značkách, symbolech, čárkách a změti křivolakých čar? Víme, co jsou vrstevnice a co znázorňují? Víme ještě, jak zorientovat mapu a stanovit azimut? Víme, jak nám při orientaci v neznámém terénu mohou pomoct stromy, sluneční svit, potoky, železnice? Víme, že jsou i jiné způsoby dorozumívání, než mobilní telefon? Víme ještě, co je třeba telegraf? A co když třeba ani nebude fungovat elektřina? Den, dva, několik dní. Umíte si to vůbec představit?

Co s tím? Budeme se dál jen takto ptát a doufat, že se pak ti naši mladí nějak protlučou? Nebylo by lepší dnešní děti na to, že se jednou možná setkají s povodní, požárem, výpadkem sítí, energií, možná i nepřátelským ozbrojeným útokem, připravovat? Nebylo by lepší, kdyby věděly, jak budou tuto konkrétní situaci řešit, věděly si rady a nemusely beznadějně volat POMOC?   

Zdeněk Ertl