Svátek má: Slavomír

Komentáře

Jak to vidím já

Oč nás média ochuzují

Petr Žantovský

novinář
Když se rozhlédnete po nevlídné krajině českých médií, spatříte obvykle jen samé špatné zprávy. Není se co divit, ve světě se děje spousta špatností, a odjakživa pro média platilo, že dobrá zpráva není zpráva.

Oč nás média ochuzují

Jedině krev, pot a slzy, to je oč v médiích běží. Média jsou totiž přesvědčena, že jedině to posílí jejich čtenost, sledovanost, prodejnost, a tedy kasu. Jak se ale také říká, čeho je moc, toho je příliš. „Oceánu stačí kapka  - a už je ho příliš,“ napsal v jedné básni Josef Kainar. Přesycenost špatnými zprávami nutně vyvolá u příjemce, diváka, čtenáře rezistentní reakci, apatii, nezájem. Chceme-li jej zaujmout a získat, aby nepřestával sledovat, co se mu snažíme v médiích sdělit, musíme to vyvažovat náležitou porcí dobrých, nebo aspoň prostě „jiných“ zpráv. Jenže na to se poslední dobou masově zapomíná.

Zdalipak třeba víte, že minulý pátek, tedy sedmadvacátého března, byl Světový den divadla? Nejspíš ne, protože média o tom nemluvila. Přitom tento svátek slaví divadelní umělci a jejich publikum už od roku 1961, kdy jej vyhlásil Mezinárodní divadelní institut. To přece je dobrá příležitost zamyslet se nad věcmi přesahujícími horizont dneška a zobecňujícími naše uspěchané životy v nadčasových dimenzích.

Jen o pár dní dříve, jednadvacátého března, byl zase Světový den poesie. Ten, pravda, není tak letitý. OSN jej vyhlásila teprve v roce 1999, ale má své kouzlo, zejména ve spojení s jarním termínem, kdy květiny a ženy rozkvétají a pro básníka nastávají žně. Ne tak už pro jeho čtenáře, protože poesii dnes nikdo nechce vydávat, neboť je nezisková. Právě pro tuto údajnou neziskovost existuje onen Mezinárodní den. Aby se vědělo, že zisk, jejž máme z poesie, je větší a trvalejší, než pár mincí v prkenici.

A to už vůbec nemluvím o Mezinárodním dni žen, který byl v našich luzích nahrazen tradičním Svátkem matek. Patřím k mlčící většině, která je přesvědčena, že to je škoda: nehledě na původ toho svátku – slaví se od roku 1909, na památku stávky newyorských švadlen, po léta byl zasvěcen boji o volební právo žen – a dnes může být pro každého normálního muže příležitostí, jak připomenout ženě, že je tím největším darem a požehnáním, jaké se mužovi může dostat. Což to nestojí za takový svátek?

Ne každá takzvaně „jiná“ zpráva musí být dobrá. Třeba zpráva o skonu skvělého sibiřského spisovatele Valentina Rasputina, jehož před pár dny pochovali v Irkutsku, dobrá určitě není. A špatné je i to, že naše média i o této události pomlčela, ačkoli právě Rasputinovy knihy byly pro mnohé občany pozdního reálsocialismu světlem naděje a pravdy. Kdo četl Loučení s Maťorou či Žij a pamatuj, ví, o čem mluvím. Je veliká škoda, že ztrácíme historickou a estetickou paměť. Jen tím sami sebe ochuzujeme. A média mlčí. K čemu je tedy máme?

Petr Žantovský

Profil autora  Všechny články autora

Moskevská předehra

Petr Žantovský 

19.prosinec 2017
Československému prezidentovi Edvardu Benešovi bývá vytýkáno mnohé.

Zákaz se zakazuje

Petr Žantovský 

6.prosinec 2017
Víte, ve kterém okamžiku se začaly hroutit základy demokracie jako do té doby nejsvobodnějšího a nejspravedlivějšího uspořádání věcí obecných?

„Sarajevo“ po česku

Petr Žantovský 

1.prosinec 2017
Dalo se očekávat, že dvacáté výročí tzv. Sarajevského atentátu vyvolá nespočet komentářů, více či méně autentických vzpomínek aktérů i spekulativních hodnocení ve smyslu: co by dnes bylo, kdyby nebylo Sarajeva,