Svátek má: Vratislav

Komentáře

František Roček

novinář a spisovatel

Proč je se 17.listopadem spojeno zklamání?

Bude to již bezmála 30. let a já stále nesnáším žvásty o 17. listopadu jako o líhni demokratické přítomnosti. Přitom na ty dny roku 1989 vzpomínám rád.

Nesnáším oficiální žvásty, protože demokratická současnost připomíná praktiky z doby tzv. reálného socialismu.

Zažil jsem pohnutý rok 1968 jako školák, prožil si i čas dvouleté vojenské služby, a po listopadu 1989 jsem čekal, co bude dál. Konec roku 1989 byl plný očekávání: Zvedala se opona dosud nepoznaného. Za ní měla být rajská zahrada demokracie a obchody přeplněné zbožím. Pro lidí kolem Charty 77 to byl okamžik ne nepodobný Kristovu zmrtvýchvstání. U řady partajních činitelů, ředitelů fabrik, úředníků, a také u veksláků a kriminálníků, to bylo čekání na nové možnosti.

Osobně si vzpomínám na příchod nové doby (převrat) rád, protože jsem poprvé v životě začátkem roku 1990 začal psát do novin, zakrátko se z toho stala má nová profese. Pro mne byl převrat v listopadu 1989 požehnáním. Nikdo nemůže říci, že můj kritický pohled na EU a NATO je pohledem staré zapšklé struktury…

Čas vystřízlivění

Dnes, zhruba 30 letech od převratu, optimismus 1. poloviny 90. let vyvanul. V referendu jsem hlasoval proti vstupu České republiky do EU, protože jsem tušil, že politická banda, která nás vede, nebude schopna se ubránit machinacím, které z nás udělají v rámci EU jenom naivní vazaly. Dnes se to, (nejenom) v souvislosti s dlouhodobou migrační krizí, potvrzuje.

Nebyl jsem ale proti vstupu ČR do NATO. Považoval jsem alianci za bezpečnostní prevenci: Ne přímo vůči Rusku, ale celkově proti nejasným vlivům, které začaly ze všech stran na Evropu doléhat.

V roce 1998 jsem v armádním odborném časopisu Vojenské rozhledy varoval, že nějaké mírové operace jsou jenom politickým nesmyslem. Je potřeba opět intenzivně zbrojit, protože oblast Evropy kolem roku 2015 zasáhne bezpečnostní krize.

Stalo se: Nejpozději v roce 2003 se začal stupňovat politický chaos (USA v tom hrály prim) a v roce 2015 naplno propukla migrační invaze a vzestup islamistické politické agrese směřující na Balkán a celkově na jih a západ Evropy.

Pocit sílící beznaděje

Zhruba od roku 1997 jsem měl pocit, že EU je pro budoucnost ztracena, protože ji řídí idioti, podobně jako za dob hlubokého socialismu. Nejedná se o jejich ideologii, ale jenom o to, že tehdy i dnes jde o idioty – mentální nuly.

Je rok 2018, a co jsem v roce 1997 tušil, před čím jsem v roce 1998 varoval, to v roce 2018 představuje naprostou jistotu.

Proto mnoha lidem, kterým bylo v roce 1990 třicet let a více, a nastoupili do tramvaje jedoucí do ráje západní demokracie, přítomnost v čase kolem 60. let věku poněkud zhořkla.

Já jsem se s tím snažil vyrovnat popisem dnešních zdrojů a způsobů násilného a podvodného chování na severu Čech ve dvou knihách „Severozápadní jatka“ č.1 a č.2, a z mezinárodního hlediska analýzou současné mocenské situace v knize „Bombardovat nemocnice je normální“, kterou jsem péčí ústeckého nakladatelství AOS Publishing poslal do knihkupectví v roce 2017.



Vzpomínka na generály

Zažil jsem socialistickou armádu, socialistické důstojníky a generály a hejno socialistických politiků. Byl jsem překvapen, když koncem 90. let začala mluva politiků, důstojníků a generálů demokratické Armády České republiky nebezpečně připomínat politickou hantýrku doby socialismu. Kdysi za socialismu byl nepřítelem Západ, dnes je to Rusko.

Vrátil jsme se s nechtěně do mladých let. Opět politici a vojáci žvaní podobné nesmysly jako kdysi. Jejich žargon je velmi podobný, mluví univerzální politickou techničtinou.

Proti období socialismu jsou dnešní důstojníci o jednu až dvě generace mladší, ale chovají se obdobně jako v době reálného socialismu… Poslušně naslouchají momentálním politickým trendům padajícím shora. Proto politici a vojáci kdykoliv vysloví kdejakou nesmyslnou ptákovinu, a tváří se vážně, protože, to odpovídá trendu okamžiku.

Za socialismu jsem zažil, že důstojníci a generálové něco říkali oficiálně, ale něco jiného si mysleli. Vzpomínám si na okamžiky, když se politruk zašíval při velkém nástupu příslušníků pluku v jaroměřických kasárnách – zmizel za dveřmi ošetřovny. Když čekal na ukončení nástupu pluku ve stínu ošetřovny, v té chvíli se mnou nehovořil mezi čtyřma očima politruk, ale normální člověk se svými vlastními názory. Shodli jsme se i na tom, že v Chartě 77, která byla právě na přetřesu, není napsáno nic nerozumného.

Co by dělali, kdyby došlo k propuknutí války? Zeptal jsem se na to řady důstojníků jen tak mezi řečí (v sedmdesátých letech). Shodně si povzdechli, že by se asi zastřelili. Tlak politického vedení v čase míru na armádu byl tak nesnesitelný, že by nechtěli zažít, co by se dělo při přechodu na válečný stav uprostřed vůně jaderného ohrožení.

Proto, ať říkají dnešní oficiální politici, politologové, důstojníci a generálové do médií cokoliv při obhajobě znovu rozpoutané studené války, již jsem to zažil v předchozím politickém režimu, říkají žvásty.

Ze zkušenosti vím, že co si lidé v uniformách skutečně myslí, nemusí být tím, co oficiálně říkají.

Proto se jim nepošklebuji za jejich studenoválečnické kecy. Kdo ví jak hluboké je jejich skutečné utajované pohrdání politiky a vojenskými koncepcemi NATO, kvůli oživování válečnické hysterie. Podobně jako v socialistické armádě, i dnes v rámci NATO, je vnímána studená válka především jako kšeft, skluzavka směřující k politickým a ekonomickým korytům.

František Roček