Svátek má: Bernard

Komentáře

Už jim zase bourají bábovičky a šlapou do kvítek

Blíží se 30. výročí čehosi, co ti, co z toho měli největší prospěch, co jim nastartovalo jejich kariéru, jiným možnosti si (v rámci jejich podnikání) bezostyšně nakrást nebo jinak nahrabat majetky, patřící státu, potažmo občanům...

nebo se jim naskytla možnost se veřejně politicky angažovat, a tím si vytvářet předpoklady rozvoje a uplatnění svého ega ve společnosti, tak ty událost z listopadu 1989 nazývají a uctívají jako „sametová“ revoluce už jen proto, že všechno, co bylo v jejich prospěch, šlo až nečekaně hladce!

Jiní, kteří z toho zas až takový užitek a prospěch neměli, resp. ti, kterým tuto událost, jak se ukázalo později, byl čert dlužen. Ta je totiž po několika letech dostala do situací nesrovnatelně horších, než prožívali za „socíku“. Je pro připomenutí: exekuce,osobní bankroty, nezaměstnanost, bezdomovectví, případně i kriminál! Pro tyto lidi není 17. listopad nic jiného, než zatracená „hadrová“ revoluce, která menšině občanů umožnila až neskutečně rychle zbohatnout na úkor zchudnutí či chudoby většiny občanů. Proto také mnozí z občanů dnes litují, že zvonili klíči a říkají, že je radši měli zahodit.

Nicméně už se stalo, za tři měsíce tomu 30. let, co se naše ekonomicky bohatá, průmyslově vyspělá, zemědělsky soběstačná, s bohatou kulturou a historií, uznávaným školstvím, zdravotnictvím, vysoce vzdělaných lidí, vojensky a bezpečnostně zajištěná Československá republika stala středem politického, ekonomického, ale i vojensko-geografického zájmu. Všechny výše zmíněné superlativy pak po 17. listopadu 1989 zneužilo několik jedinců, kteří se angažovali v disentu, byli ve správný čas na správném místě, včas převlékali kabáty, nebo se politicky angažovali v kriminálních záležitostech, jako např. restituce a privatizace na bázi mafiánských struktur atd.

Jak se lze dočíst v masmédiích, některé osobnosti 17. listopadu 1989 se nejen čílí, ale jsou také dotčení, že prý někteří lidé a masmédia se o tomto dni vyjadřují jinak, než je těmto lidem příjemné s tím, že prý „s radostí slouží jako prostředek k šíření konspiračních teorií a diskreditaci představitelů a událostí roku 1989“, resp. že „cíleně zpochybňují všeobecně známá dobře zdokumentovaná fakta kolem známé organizace studentské demonstrace 17. listopadu 1989 a představitelů studentského hnutí“. Především či lépe hlavně umělci a listopadoví aktivisté vytýkají novinám, že se prý dostatečně nesnažily ověřit informace z jiných zdrojů, a tak podle nich slouží jako prostředek k šíření konspiračních teorií a diskreditaci představitelů a událostí r. 1989, i když prý podporují ověřování nedávné historie. „Ale snaha zpochybnit integritu lidí, kteří soustavně hájí hodnoty roku 1989, je něčím jiným,“ tvrdí dotčeně, a proto vyzývají veřejnost a zejména novináře, aby se takovým pokusům „aktivně postavili“!

Tyto tendence však do značné míry zavání praktikami minulého režimu navzdory tomu, že jak se všeobecně tvrdí, máme demokratický režim. Lidé, kteří se v rámci 17. listopadu a následujících dnů demokracii snažili prosazovat, dnes demokracii berou jako „modus operandi“ pro obhajobu svých nemalých zásluh v polistopadovém vývoji naší společnosti. Ostatně nespokojenost se současným stavem společnosti, s vládou a politikou všeobecně, se ne vždy taktně, slušně a racionálně vyjadřují aktivní, politikou rozhodně nepolíbeni umělci, kteří dávají najevo svou všeobecnou nespokojenost jak s politikou, tak lidmi v politice. Protože tyto tendence navzájem korespondují, se titíž lidé, tedy umělci a na listopadu 89 parazitující aktivisté, ohrazují proti tomu, že si někdo „dovoluje“ vidět a prezentovat 17. listopad jinak než oni. Proto sepsali nějakou výzvu, resp. petici, v níž vyzývají veřejnost a novináře, aby se takovým pokusům aktivně postavili! Máme tomu tedy rozumět tak, že veřejnost má respektovat pouze a jedině názor a pravdu těchto lidí, zatímco názory a pravdy jiných by měli odsuzovat? Nebo že by jim dnes přišly vhod praktiky z dob totality, když usilují o jediný správný jejich názor, jejich jednu pravdu a ostatní brát jako úmysl dehonestovat význam 17. listopadu 89? To měla být idea a cíl „sametovo-hadrové“ revoluce 89?



Jak výše zmíněno, k stávající situaci ve společnosti se často velmi kriticky vyjadřují lidé z řad umělců, mj. např. Hřebejk, Hutka, Sommerová, Kubišová, Kocáb a další, kteří kritizují jak premiéra vlády, tak prezidenta republiky. Důvod? Ani jeden z nich totiž není člověk jejich „krevní skupiny“. Podíváme-li se na ty, kteří podepsali zmíněnou „petici“ k podpoře identity 17. listopadu 89, zjistíme, že jde převážně o stejná jména: Hřebejk, Hutka, k nimž se přiřadili mj. bratr prezidenta Ivan M. Havel, Dagmar Havlová, Daniel Kroupa, Marta Kubišová, Jan Ruml, Vladimír Mišík, Jiřina Šiklová, Jaroslav Hutka, Olga Sommerová, Monika MacDonagh-Pajerová, Michael Kocáb, Marek Benda, Pavel Žáček, Jan A. Dus, Zuzana Roithová, Jan Hřebejk, Petr Zahradník, Petr Jarchovský, Petr Hlaváček, Marek Tomin, Jan Štern, Jiří Oberfalzer, Nataša Dudínská, Jan Horník, Jindřich Štreit, Ondřej Zach, Petr Kolář, ale také Jitka Vodňanská, Jan Vodňanský, Michael Žantovský. Jako by si řekli místo „Sejdeme se ne na Vlachovce“, sejdeme se „u petice!“ A fakt, co jméno, to pojem, nebo také jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Kdo jiný by mohl tak usilovat o udržení ideje a identity 17. listopadu 89, jako tito lidé. Vždyť je to jejich životní a kariérní větev, na které už 30 let sedí a slušně si žijí! Přece se ji nenechají pod sebou podřezávat, že?

Zajímavé však je, že ačkoliv se manifestace 17. listopadu 1989 na Václavském náměstí s cinkajícími klíči zúčastnily desítky tisíc lidí možná z celé republiky, nenachází se mezi petenty petice žádný např. pražský taxikář, prodavačka, řidič pražské MHD, dělník z fabriky, zemědělec, stavební dělník, uklízečka, učitelka ze školky, zdravotní sestra, pošťák a další, kteří by si podle výše jmenovaných dnes měli žít na úrovni Německa či Francie, jak nám „někteří“ významní představitelé 17. listopadu slibovali! Celá petice k dispozici ZDE. Nicméně za pozornost stojí některé části petice, cituji:
  • 30. výročí Sametové revoluce se teprve blíží, ale snahy o falšování historie jsou už na cestě!
  • Ti z nás, kteří jako signatáři Charty 77 a účastníci politické opozice čelili dezinformační kampani tehdejšího komunistického režimu, jsme zaraženi tím, jak podobná je současná taktika té ze 70. a 80. let minulého století.

Tak za prvé, ti lidé si ani neuvědomují, jak mimořádnou mají pravdu. Problém ale je, že oni kritizovaný stav, resp. tuto realitu vidí v obráceném gardu, tedy že vidí falšování jen té své historie, ale nikoli objektivní a hluboce pravdivé historie, která se pro jejich účely zrovna nebo vůbec nehodí. Jde např. o některé fragmenty II. světové války, osvobození ČSR, odsun sudetských Němců z Německem zabraného území, majetek církve atd.

I v následujícím případě si stěžují na něco, co se jistým způsobem obrací proti nim. Asi by jim měl někdo důrazně připomenout, že Havel ani další listopadové osobnosti nejsou ti, ke kterým je nutno vzhlížet s úctou a uznáním, protože pro mnohé občany, a možno říct drtivou většinu, to nejsou žádné modly či ikony, před kterými by měli padat na zádel jen proto, že spolu „zbuntovali“ 17. listopad 89! Celá řada listopadových, potažmo polistopadových osobností, třicet let na vysoké noze žijících a těžících ze samé podstaty „sametky“, si neuvědomují a bohužel ani nepřipouští, kolik negativních, mnohdy až tragických dopadů a následků ve svých důsledcích ta jejich „sametová“ revoluce na občany měla (a mnohdy má dosud).

Z toho plyne závěr, že pro někoho může být 17. listopad 1989 dobrým důvodem k oslavě 30. výročí, stejně jako pro některé občany může být prokletím. A proto také pro mnohé není co na 17. listopadu oslavovat, v lepším případě lze konstatovat, že dobré úmysly ještě nemusí mít vždy dobré výsledky. Tedy jak pro koho! Česko je toho svým 17. listopadem dostatečným důkazem, bohužel.

Jiří Baťa