Svátek má: Andrea

Politika

Velikost textu:

Bašta: Evropou obchází strašidlo – strašidlo populismu

Bašta: Evropou obchází strašidlo – strašidlo populismu

Skoro mi připadá, že číselná magie letošního osmičkového roku osudové události nejen připomíná, ale znovu přivádí do naší současnosti.Píše vkomentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Jaroslav Bašta
25. února 2018 - 03:20

21. února 1848 byl vydán Komunistický manifest, útlý spisek, který ovlivnil dějiny (nejen) Evropy na dalších více než 150 let. Vyšel na počátku roku, jenž v českých zemích kvůli zrušení robotní povinnosti znamenal definitivní konec poddanství a počátek demokracie. Za pouhých následujících sedmdesát let česká společnost se emancipovala natolik, že vytvořila v roce 1918 svůj samostatný stát.

Celou tu dobu nejdůležitějším momentem demokratického vývoje byl boj o svobodu slova, od Havlíčka až po Masaryka. Česká potřeba a schopnost svobodného vyjadřování názorů v dobách dobrých i zlých se stala součástí národního charakteru. Dokazuje to mnoho děl české literatury, zejména v průběhu dvacátého století, jehož polovinu mezi lety 1938 – 1989 charakterizovaly totalitní režimy, které svobodě slova dopřávaly minimální prostor. Na vzpomenutý Komunistický manifest se obě totality odvolávaly, jedna v pozitivním, druhá v negativním smyslu.

Po dalších skoro třiceti letech naší posttotalitní historie mi připadá, že se kolo dějin vrací někam na svůj počátek, kdy existovali páni a poddaní. V oblasti svobody slova můžeme pozorovat nástup totalitních tendencí. Přestala platit Masarykova teze, že Demokracie je diskuze. Na místo svobodné výměny názorů a společenského dialogu nastoupily v lepším případě mimoběžné monology, v horším propaganda. Společnost je totiž fatálně rozdělena.

V důsledku globalizace vznikla privilegovaná menšina a vyvržená, stigmatizovaná většina. Perspektiva a motivace obou částí společnosti jsou protichůdné a neslučitelné. Privilegovaná menšina sestává z jejího tvrdého jádra, které se procentuálně liší v závislosti na vzdálenosti od centra globalizace, jímž jsou momentálně Spojené státy. Tam vrstva nejbohatších a nejvlivnějších tvoří pověstné jedno procento (které si ročně přivlastňuje 40% bohatství), zatímco na východní periferii EU (včetně ČR) jde asi o 9%. Trend je stejný – bohatí bohatnou, chudí chudnou a v USA to již došlo tak daleko, že pracující chudoba musí dostávat potravinové poukázky.

Privilegovaná menšina má samozřejmě své podporovatele a spolupracovníky, jejichž příjmy se výrazně odlišují od průměru až o dva řády (v USA vrcholoví zaměstnanci berou 500 x více než je průměr v dělnických profesích). Evropské poměry jsou zatím skromnější, ale pro zájemce o vstup mezi vyvolené nabízejí dostatečnou pozitivní motivaci. Když to shrnu, tak privilegovaní žijí ve velmi příjemném socialismu se všemi jeho atributy, včetně jejich globální solidarity a soudržnosti.

Naopak, na vyvrženou většinu se aplikuje motivace negativní. Mají neustále před očima, že se mohou mít daleko hůře než dnes, přijdou-li o práci. Hrozba exekucí, bezdomovectví a podobných neštěstí je dostatečně varovná. Na rozdíl od privilegované menšiny totiž žijí ve velmi drsném kapitalismu a čas od času jim jejich vládcové naznačují, že jsou vlastně nepotřební a nadbyteční, a že je mohou vyměnit za jiné, kteří čekají za branou. Tentokrát nikoliv fabriky, ale Evropy.



Přílišná společenská nerovnost však má devastující účinky nejen na společnost, ale také na ekonomiku. Ze dvou zásadních důvodů – ten první vyplývá z parazitického charakteru tvrdého jádra vyvolených. Společnosti nic nedávají, neinvestují, jen berou a hromadí. Druhý souvisí s jejich výběrem jedinců spravujících věci veřejné, kde naprosto neomylně vyzvedávají nahoru lidi neschopné. Myslím si, že modelovým příkladem je budování a údržba dopravní infrastruktury v České republice a v Praze zvláště. Nejenže se u nás staví nejdražší dálnice v celé Evropě, ale také nejpomaleji. Peníze z unijních dotací šly nejčastěji na stavbu cyklostezek a mezitím zchátraly skoro všechny pražské mosty.

Naprosto logicky musel následovat střet obou antagonistických částí společnosti na globální a lokální úrovni. Nikoho by nemělo překvapit, že se zatím omezuje na informační válku, na boj o svobodu slova a názorů. Postup privilegované menšiny nápadně připomíná metody z dob totality. Je to jen logické, žijí ve svém pohodlném VIP socialismu, takže podvědomě okopírovali mocenskou infrastrukturu, v níž nabývají vrchu orgány nevolené a fakticky nikomu neodpovědné. Podobnosti jdou až do bizarních detailů – J. C. Juncker podědil nejen Brežněvovu doktrínu omezené suverenity členských zemí, ale také jeho žoviální jednání.

Žurnalistiku doby totality charakterizovaly nálepky dávané názorovým oponentům, nový VIP socialismus v této tradici pokračuje, takže všichni, kteří se ve volbách opírají o hlasy většiny nevděčných vyvrhelů a stávající se tak jejich mluvčími, jsou bez ohledu na jejich politické názory označováni za agenty Kremlu, extremisty, nacionalisty, xenofoby a populisty. Tito reprezentanti zavržených a ponižovaných začínají být v každých dalších volbách úspěšnější a úspěšnější. S tím ti privilegovaní budou muset něco udělat. Vždyť Evropou obchází strašidlo populismu a lidé klidně říkají, co si myslí.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)