Svátek má: Milan

Politika

Velikost textu:

Čermák: Lze jen žasnout jaké kotrmelce se v našem školství děly a dějí

Čermák: Lze jen žasnout jaké kotrmelce se v našem školství děly a dějí

Při bilancování života, který již máme za sebou, se nemůžeme vyhnout roli škol, které jsme navštěvovali a tedy ani  kvalitě vzdělání, které jsme zde dostali. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermák
2. března 2018 - 07:20

Získat  spolehlivé vědění o tom, co se kdy a jak dělo v českém školství, není ale snadné. Výzkumy na toto téma se téměř nekonají a osobní  vzpomínky na někdejší školní život nebývají spolehlivé. Každý, kdo tímto specifickým mlýnem na mladé maso - třeba na střední škole  - prošel, to vnímá trochu jinak, v závislosti na  vlastních zkušenostech s tehdejšími školami a jejich pedagogy

Ti, kteří jsou již trochu starší nemají už ani šanci někoho z těch svých bývalých pedagogů vyhledat. Tedy ani  promluvit si s nimi třeba o limitech a jiných podmínkách, za nichž nás učili. Lze je vyhledat snad jedině na hřbitovech či v kolumbáriích.

Máme už jen své někdejší spolužáky. Sešlosti abiturientů bývají takovou příležitostí zavzpomínat nejen na svá mladší léta, ale i na to zhodnotit, zda středoškolská příprava, která se nám dostala,  byla dobrá nebo ne. Jsou ovšem také někdejší studenti, kteří se spolu nescházejí. Většinou jsou to samotáři, anebo ti, kteří  zůstali v cizině, odkud je to do Čech daleko. Někdy to ovšem bývají i lidé, kteří by na to všechno nejraději zapomněli. Existují tedy třídy, které se ani nikdy nesešly, i když mnozí jejich bývalí studenti žijí blízko sebe.  

Pro mnohé z nás bylo ovšem střední školství důležitou etapou našeho života, kde se formovaly nejen naše první lásky, záliby a zájmy, ale i představy o dalším životě. Také proto se nad tehdejším způsobem své existence a tedy i vzdělávání na tehdejších školách, včetně vlivu jejich pedagogů na naše životy ve svých úvahách o tom, co bylo, občas vracíme.

Zažil jsem ještě poslední ročník jedenáctiletky (15., v Londýnské ulici, o rok později včleněné do tzv. Pikárny),  kde jsme maturovali v r.1963. Je trochu zvláštní, že na těch našich spolužáckých sešlostech (obvykle přijde půlka z těch 43 někdejších studentů) se chováme přes všechny patrné změny ve fysiognomii k sobě tak, jak jsme se k sobě chovali i ve své třídě. Sice jsme zestárli, ale v jádru jako bychom zůstali stejní. Kdo byl něčím odlišný, zůstal tím i teď. Sedáváme často  u stolů se spolužáky, kteří k sobě měli blíž i před maturitou, ale přesto pohromadě. 


S lidmi ze stejného ročníku a oboru z vysoké školy, kam jsme většinou přešli, se již tak nedružíme. Možná proto, že tato setkávání jsou více osobní. Setkáváme se  také, ale spíše v malých skupinách, ne jako ta která studijní skupina.Totéž i s kolegy z minulých zaměstnání. Bylo by zajímavé dovědět se, zda se občas společně scházejí třeba i  lidé ze stejné stranické organizace či z oddílů Lidových milic, kam před léty patřili,  tedy ti, kteří se oslovovali soudruhu a zdravili se čest práci, mají k sobě i dnes blízko. Do těchto struktur není zvenčí vhled, ale silně o tom pochybuji. Myslím, že ani u dosud žijících členů tehdejšího stranického vedení, včetně politbyra  něco takového nebývá zvykem. Příliš mnoho animosit a rivalit přetrvalo ve vztazích těchto lidí v podobě reliktů nedávné minulosti.

Nedávno  dva spolužáci z řad mých spolužáků dostali nápad, že by bylo dobré zavzpomínat na naše bývalé pedagogy. Jeden  z nich, který měl a má vynikají paměť i v tomto věku, sestavil dokonce jejich přehlednou tabulku. Sluší se připomenout, že na naše sešlosti jsme nikdy žádného ze svých učitelů nezvali, tak jak se o tom vypráví třeba ve filmech, kde hrál Hugo Haas  či ve Vrchní prchni. Sám jsem kontaktoval některé z těch pedagogů nicméně už před více než  30 lety (tehdy nám bylo kolem čtyřiceti let), když jsem se zabýval výzkumem forem vzdělávání nadaných. Pikárna byla známá jako škola na experimenty ze 70. a 80 let s nadanými studenty matematiky.

Na nás si už – tehdy  tam z našich pedagogů ještě někteří učili - téměř nepamatovali. Nejspíše jsme je ničím nedokázali individuálně upoutat. Možná ale proto, že každý pedagog se během své kariéry míjí  se spoustou ještě nedospělých bytostí, které byly v době studia z jeho hlediska ještě nevyzrálé. Nemohli si nějak  na nikoho z nás vzpomenout. Nicméně teď si pro změnu – byť trochu opožděně - někteří z nás vzpomínají na ně. Někteří možná  proto, že  už píší své paměti. Že by se prý slušelo, kdybychom na příští sešlosti na ně společně zavzpomínali. Otázkou je ale proč? Nemyslím to tak, že oni se o nikoho z nás také nějak nezajímali. Důvodem je spíše absence nějakých jejich zásluh o nás. Není důvod jim to vyčítat, i když naši učitelé asi nemohli za – často zbytečné - mezery které jsme si v některých předmětech uvědomili až během dalšího studia.

Čermák: K čemu je nám minulost ? Bylo či nebylo

Byli jsme tehdy na škole na začátku období známého dnes jako oteplení ze šedesátých let. Doba plná různých, často převratných inovací, i když ještě neexistovaly osobní komputery, internet, mikrovlnky, automatické pračky a sušičky prádla, mobily a jiné vymoženosti, které přišly až o něco později. Byla to doba, kdy létal Gagarin a kdy žil Kennedy. Vzdělávání na střední škole ještě stále probíhalo „po staru“, rozumí se jako za Stalina. Někdy spíše jako vzdělávání pokusných králíků. Jedenáctiletky byly od svého zavedení jasně zbytečným, nepřipraveným experimentem kopírujícím krajně nedokonalý sovětský vzor.

To, co přišlo  poté, včetně těch mnoha dalších zbytečných experimentů „in vivo“, nemohlo prostě mít dobrý vliv ani na růst naší vzdělanosti, ani na vývoj českého školství. Naši pedagogové  byli nejspíše  tím vším, co tehdy přicházelo jako direktiva od socioinženýrů z ministerstva školství  a z tehdejšího ÚV, zhnuseni. Možná byli i zatrpklí a tedy v konečném výsledku takoví, jací byli. I díky nim jsme ve svém vzdělávání byli odkázáni především na podporu svých rodin (pokud jsme měli štěstí), hlavně však i na sebevzdělávání.

Škoda, že  nikdo později nebyl ochoten a schopen se  tímto vývojem a jeho podílem na celkové situaci v dnešní i nedávné české společnosti zabývat a už vůbec ne pokusit se to napravit. Chtělo to  samozřejmě hodně odvahy a  tzv. ochotu jít proti vrchnosti. Nešlo jen o samostatné, nezávislé myšlení. To měl a stále má jen málokdo. Jsou zde deficity, které se v každé další generaci pedagogů znovu a znovu opakují. Někdy lze jen žasnout nad tím, jaké kotrmelce se v českém školství děly a stále dějí. Ty nejvýraznější se odehrávají – logicky -  na českých vysokých školách. K tomu se ještě ale vrátíme, končí komentář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)