Svátek má: Jan

Politika

Velikost textu:

Čermák: Otázka dne - jak to v Únoru bylo doopravdy

Čermák: Otázka  dne  - jak to v Únoru bylo doopravdy

V roce 2010  byla v nakladatelství Naše vojsko vydána moje  studie „Operace Únor 1948“. Připomíná v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermák
25. února 2018 - 08:15

Ale  nejspíše kvůli podtitulu „O trávě pod asfaltem, izraelském faktoru, ruských archivech a vědě nevědě“  jsem - přes kladné posudky od dr. F. Svátka a doc. E. Firsova, specialisty na české dějiny XX. století  z MGU v Moskvě – prošel zajímavou, byť negativní zkušeností. Zažil  jsem  díky této práci  pozoruhodné problémy se  sice skrytou, ale účinnou cenzurou. Navíc mi nebyla prodloužena pracovní smlouva na universitě, kde jsem tehdy působil.  Mj.  se tato práce dožila následně  tří další dodatečné posudky,  z nichž jsou na zadní stránce této knihy citovány  některé zajímavé výroky. Především se těchto  hodnotitelů navržených tehdejším vedoucím katedry, kde jsem pracoval  a někdejším bojovníkem proti  normalizační cenzuře Danielem Kroupou dotkly   některé mé názory vyslovené  v souvislosti s  druhou  částí  podtitulku, tedy toho o  „izraelském faktoru“.

Od té době uběhlo dlouhý 8 let. To představuje pro mé případné další oponenty  více než dost času na vyvrácení mých názorů o tom, co se tehdy dělo. Kupodivu se ale  neobjevila žádná kritická recenze v médiích ani v odborném tisku. Snad  s výjimkou recenze syna známého komentátora  z minulého režimu J. F. Kollára  v Haló novinách, která   se mojí knihou zabývala. Zmíněný recenzent se ohradil především proti  názoru, že mezi Únorem 1948, tehdejšími dodávkami československých zbraní na Blízký východ a mezi vznikem státu Izrael v květnu 1948 byla  významná souvislost.

Jednal jsem  poté  také s minulými řediteli jak ÚSTR ČR, tak  ÚSD AV ČR, zda bych na půdě těchto pracovišť mohl  přednést své  názory na to, jak  došlo k  Únoru 1948  s   tím, že  se rád podrobím ostré  diskusi na  dané téma. Nebyl jsem ale pozván.  Tuto  i další mé knihy, které na studii o Únoru navázaly,  nicméně- vedle řady  osob, které ji četly  - ocenil  opakovaně Klub autorů literatury faktu  (cenou i čestným uznáním). Sice jsem tyto studie nekoncipoval  jako příspěvek k tomuto žánru, ale jako výsledek své dlouhodobé odborné práce, ale i tak to potěšilo.

Od té doby  ale marně sleduji, zda se v produkci  soudobých historiků anebo  ze strany nějakého jiného odborníka  neobjeví něco, co by mé názory  a tvrzení vyvrátilo.  Podobný osud totiž potkal i  mé další knihy, včetně Operace Srpen 1968 a Operace Listopad 1989 vydané o pár let později. Předpokládám, že totéž potká i třetí díl  knihy pojednávající o   Bílé hoře a černé totalitě, který připravuji právě k edici. Abych pravdu řekl,  až tak  mi to nevadí.  Vypovídá to nejspíše o stavu komunit, zvláště té historiografické zaměřené na soudobé dějiny, a o tom, jaký je aktuální stav badatelství o české minulosti. Uvítal bych, kdyby se někdo z dnešních odborníků pokusil o svůj – byť třeba zcela odlišný - výklad  významných událostí nedávných českých dějin.   Nejspíše si však nechtějí komplikovat  cestu  k vrcholkům svých  kariér  a nejspíše je ani nezajímá, co se  v Únoru 1948 vlastně stalo.


Nehodlám zde  na jedné straně tohoto komentáře opakovat to, co  jsem se pokusil   vysvětlit na 251 stranách své knihy o Únoru.  Za těch dalších osm let – a to bych chtěl zdůraznit – se však neobjevilo téměř nic nového, co by měnilo mé paradigma únorových událostí.   Snad   jej některé nové knihy nanejvýše trochu rozšířily.  V. Jandečková ve své knize „Případ Jana Masaryka“ (vydáno v nakl. Lípa v r. 2016)  předložila  vpravdě zásadně odlišný  pohled na události kolem  smrti J. Masaryka  (zde viz můj koment z webu prvnizpravy).   V bohatě dokumentované studii  předložila  zdejší historiografické komunitě  zcela odlišný pohled na to, jak  J. Masaryk jako jeden z aktérů únorových událostí (já jsem mu moc pozornosti ale nevěnoval)   skončil. I ona dospěla v této přísně vymezené oblasti  bádání k téže  variantě  tvrzení  o tom, že  VŠECHNO BYLO JINAK

Potvrzuje  to, že pokud se chcete zabývat  soudobou historií a nejste ochotni  si jen vymýšlet, vstupujete na nanejvýše horkou půdu. Něco na způsob slona v porcelánu. To se ovšem neodpouští.   Badatelská centra, která zde byla v posledním desetiletí zřízena, aby   se zabývala tím, co se po válce v české společnosti dělo, jsou totiž zřetelně disfunkční.  Pokud ovšem jejich posláním není  si vymýšlet blbosti. I proto se uchylují  nikoliv snad k podvádění, lžím a manipulacím, ale k tabuizaci celých oblastí našich dějin  a k vytváření mezer v jejich výkladech.  Aby se vyhnuly tvrzením, která by je podle jejich názorů mohla stát existenci, zabývají se okrajovými, nepodstatnými událostmi jako byly osudy české šlechty v tomto období či  osudy  příslušníků katolické církve. 

Je to ovšem krátkozraké. Je jen otázkou času, kdy se zase objeví někdo  další, kdo  tyto jejich snahy odmítne a naopak  se pokusí o jiný výklad.  Sice už nenajde mezi žijícími obyvateli nikoho, kdo  u takových událostí jako byl Únor 1948 asistoval, ale paměť žije  i jinak než jen ve vzpomínkách těch, kteří u toho byli. Dělat z lidí blbce, kteří  se spokojí s filmařskými pohádkami o tom,  jak se to tehdy stalo, se nemusí vždy vyplatit. Už jenom proto, že to z těch, co  se pod to podpisují, dělá nevěrohodné povrchní debily.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)