Fakt, že někdo neustále potřebuje zpochybňovat stanoviska mírumilovných lidí, kteří požadují místo války diplomacii (nejnovější se k těmto hlasům žádajícím přímé rozhovory Spojených států s Ruskem přidalo 30 demokratických členů Kongresu USA) svědčí spíše o nekalých záměrech a nečestných praktikách těch, kteří zakrývají pravdu. Následující analýza se proto bude týkat spíše podstaty současného režimu na Ukrajině, o kterém západní elity nechtějí vědět nic nebo o něm vědí až příliš mnoho, a proto mlčí, aby se jim jejich primitivní propagandistické schéma „o dobré Ukrajině a špatném Rusku“ nerozpadlo jako domek z karet. Pro Evropu však může mít ignorování vnitropolitického vývoje na Ukrajině fatální následky.

Udělení Sacharovovy ceny ZA SVOBODU MYŠLENÍ „statečnému ukrajinskému lidu reprezentovanému Vladimirem Zelenským“ je jako úder pěstí do tváře všem, kteří sledují, co se na Ukrajině děje. Jen pár dní předtím ukrajinské soudy definitivně zakázaly činnost 11 opozičních stran, které označily za „proruské“. Ukrajinský sociolog Volodymyr Iščenko působící v Institutu východoevropských studií v Berlíně upozornil, že tomu tak není a že tento termín se začal po Majdanu zneužívat k diskreditaci všech politických sil, které jsou buď pro neutralitu a suverenitu Ukrajiny nebo těch, které jsou na Západě označováni jako levicové. Všechny zakázané strany kritizovaly prozápadní, neoliberální, ale i nacionalistické směřování Ukrajiny, které dominuje tamní politice od převratu v roce 2014, ale ve skutečnosti neodráží různorodost ukrajinské společnosti.

Chápeme, že Ukrajina dnes čelí existenční hrozbě. Zelenského praktiky však dělají zemi slabší, ne silnější a v konečném důsledku slouží spíše Putinovým záměrům, neboť až taková demontáž demokratických prvků může dotlačit některé Ukrajince k tomu, aby kolaborovali s Ruskem - tím dříve, budou-li politicky pronásledováni a nabydou přesvědčení, že na Ukrajině nemají politickou budoucnost.

To, že Spojené státy a země Evropské unie tolerují nedemokratické praktiky Zelenského režimu, se jim může v budoucnu vrátit jako bumerang. Čím je zelenskij silnější, tím více se podobá diktátorovi. Když zakázal činnost hlavních opozičních sil na Ukrajině, zároveň oznámil sloučení všech televizních kanálů do monopolní státní televize a vyhlásil „jednotnou informační politiku“. Jeho zdůvodnění, že odhalili „podlost osobních ambicí těch, kteří se snaží postavit své ambice, vlastní stranu nebo kariéru nad zájmy státu, zájmy lidu“, jeho výhrůžky „všem politikům z jakéhokoli tábora“, kteří prý budou čelit „tvrdé odezvě“, až mrazivě připomíná rok 1938, kdy předseda slovenské autonomní vlády Jozef Tiso oznamoval zákaz politických stran a opozičního tisku. Proto se ještě jednou ptám těch, kteří rozhodují o laureátech Sacharovovy ceny, zda si dělají legraci, když prestižní ocenění za svobodu myšlení předají muži s evidentně diktátorskými sklony.

Připomínám, že ani jeden západní představitel neodsoudil tyto nedemokratické kroky. Ani jeden se nezastal ukrajinské demokratické opozice. Je šílené, že ačkoli ukrajinští liberálové jsou dnes v tvrdé opozici vůči Zelenského vládě, naši progresivci a s nimi i všichni západoevropští liberálové podporují místo nich ultranacionalistický ukrajinský režim. Když konzervativní polský premiér Mateusz Morawiecki na dnešní konferenci o poválečné obnově Ukrajiny v Berlíně prohlásil, že ti, co nepodporují Ukrajinu v boji proti ruským silám, buď zradili hodnoty západní civilizace, nebo jim Rusko vymylo mozky – tak se ptám, co vymylo mozky Evropanům, když zapomněli, jak ještě nedávno obviňovali polskou vládu z deficitů demokracie a dnes spolu s ní tleskají nedemokratickému režimu na Ukrajině. Protože o tom, že Zelenského vláda není demokratická, není podle objektivních ukazatelů pochyb - Index of democracy ji řadí mezi hybridní režimy navzdory tomu, že naši progresivní politici lžou veřejnost, že v Kyjevě je standardní demokracie. O čem jim tedy jde?