Politika

Velikost textu:

Jiří Kobza: Cenzura je mezi námi

Vláda má nového zmocněnce pro média a dezinformace. Jde údajně o reakci na sílící vlnu cílených falešných zpráv z Ruska.Tím zmocněncem je bývalý ředitel Economie a poté šéf dalšího mediálního podniku Vltava-Labe Press Michal Klíma. A dodejme – syn známého spisovatele Ivana Klímy.

Jiří Kobza, poslanec (SPD)

29. března 2022 - 04:20

Michal Klíma poskytl Seznam Zprávám opravdu nevšední rozhovor plný tezí, které stojí za pozastavení. Uvozuje ho už sám titulek: „Lež není názor“. To je zapeklitá věta. Předně i věc nepravdivou může někdo zastávat, a tedy mít za svůj názor. Pak tedy jakási obecná lež je jeho osobním názorem, i kdyby se Michal Klíma snažil sebevíc, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jiří Kobza.

Mnohem silnější argument proti tomu titulku je ale jinde: Kdo rozsoudí, co je pravda a co je lež? Nad slovem „pravda“ si lámali hlavou (většinou marně) filosofové už od antiky. Nakonec dospěli k závěru, který by se dal formulovat tak, že celou pravdu nám patrně není dáno poznat, a tak se, více či méně usilovně a poctivě snažíme dobírat se postupně kousků pravdy, z nichž sestavujeme mozaiku vyjadřující stav, do něhož jsme se při poznávání pravdy dostali. A totéž platí inverzně i pro „lež“.

Možná bych vložil jen stručně vysvětlující doplňující větu, že lež je VĚDOMĚ a záměrně šířená nepravda… tzn. ještě by se musel „dokazovat“ úmysl – tzn. implicitně to předpokládá vznik jakéhosi „mediálního soudu“ nebo rovnou cenzorského úřadu – ale o lži (pomluvě) může z povahy věci rozhodnout pouze soud, obrana dotčených zde je, nelze ji nahrazovat samozvanými politicky a ideologicky jednostrannými orgány.

Jenomže v naší době se kdekdo – od posledního kandrdase v novinách po vládního úředníka – ohání slovy pravda a lež a vystupuje, jako by přesně a dokonale věděl, co znamenají a jaké tvrzení obsahují.

Jestliže tedy přistoupíme na takovou tezi, pak nutně musí přijít instituce, která bude dozorovat komunikační obsahy a oddělovat zrna pravdy od plev lži. Vznikne tak soubor jediných povolených, přípustných, a tedy vlastně povinných pravd. Vše ostatní spadne do množiny lží. Takové instituci se odjakživa říká cenzura. Jest tedy Michal Klíma dnes vrchním českým cenzorem. Rozhoduje o tom, co je „pravda“ a co „lež“, a především o tom, co se smí a nesmí veřejně říkat. A jako každý správný cenzor, i on se ohání trestněprávní dohrou toho, když někdo vysloví, co se vyslovit nesmí, neboť je to úředně označeno jako lež. Náš cenzor volá po legislativní úpravě, která umožní šikanovat a trestat nehodné šiřitele „lží“. Což je ta druhá funkce cenzury: stanovit, co smí být vysloveno, a trestat porušení toho příkazu či zákazu.

Docela pozoruhodné je v tomto ohledu snaha ministra spravedlnosti o vznik zákona, které umožní vypnutí – dle jeho názoru lživých – serverů. „Každopádně musíme zabránit, aby cizí stát mohl šířit poplašné zprávy a dezinformovat naše obyvatelstvo“, uvedl k tomu ministr pro Seznam. Zprávy. Technicky by měl tuto oblast „ošetřovat“ Národní bezpečnostní úřad. O nějakém nezávislém přístupu nemůže být ani řeči.

Klíma v tom rozhovoru vrací na scénu některé mantry. Například tu o výdělečnosti „šíření dezinformací“. Že prý taková média inkasují za reklamu, a tedy to dělají vlastně pro peníze. Podobný nesmysl vyjádřila před časem vrchní eurocenzorka Věra Jourová a korunovala to výzvou, že je třeba takové weby „vyhladovět“, tedy odříznout je od veškerých příjmů z inzerce. Věru demokratický postup. Pardon: liberálně-demokratický. Připomíná to ten starý dobrý příměr, který by aktuálně mohl znít takto: Jaký je rozdíl mezi demokracií a liberální demokracií? Asi jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou. Slyšel jsem už ale i jiný, možná ještě hezčí příměr: Asi jako mezi aktem a pietním aktem.

Michal Klíma jde však ještě dál. Doslova říká: „Někteří politici tato média legitimizují tím, že jim dávají rozhovory nebo do nich píší… Jde o to, konfrontovat ty politiky s tím, že je to postoj, který není ve slušné společnosti akceptovatelný.“ Nabízí se hned otázka: Co to je ta „slušná společnost“? Jednoduše: je to společnost složená ze samých Věr Jourových a Michalů Klímů a zástupů těch, kdo jejich „pravdy“ papouškují v těch „slušných“ médiích. Zbytek společnosti je tedy neslušný? Asi ano. A jak bude za tu „neslušnost“ trestán? Přece umlčením, vyhoštěním z veřejného prostoru, možná dokonce izolací a dalšími liberálně demokratickými metodami.

A ta zmínka o politicích… Kdo je vládní úředník, aby měl posuzovat, co který politik smí a nesmí říkat a případně kterým médiem to má pouštět do světa? To už není jen cenzura, to je ministerstvo pravdy. Následovat budou (a už se to děje) mediální hony na vybrané politiky, jejich ostrakizace, zesměšňování, urážení, nálepkování (nacista, xenofob, homofob a kdeco dalšího).

Půjde-li to tímto směrem a tímto tempem, dostaneme se do situace, že některým stranám a politikům bude zakázáno vůbec kandidovat. Vládnutí se soustředí do rukou jakési nové Národní fronty a konečně zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí.

Je smutné, že se do role vrchního cenzora posadil právě muž jménem Klíma. Syn spisovatele, který dvacet let nesměl doma publikovat, byl trestán za oponentní názor a bylo o něm a jemu podobných z úst komunistické moci říkáno, že lže. A lež přece není názor.

Nebo že by u Klímů panovala nějaká tradice? Tehdy mladý Ivan Klíma v roce 1952 podrobil spisovatelské dílo Jaroslava Foglara radikálnímu hodnocení, které nepochybně přispělo k patnáctiletému zákazu publikovat Foglara. Klíma tehdy dobovým jazykem napsal: „Foglarovi chlapci nemají zájem o skutečnost, o svou práci, o všechno, co se děje kolem nich..., utíkají k hloupým snům o vymyšlených Indiánech."

Pro budovatelské úsilí v 50. letech byl nebezpečný autor idylických vyprávěnek z přírody. Pro dnešní časy jsou nebezpeční už jen ti, kdo si dovolí říci, že svět není černobílý, neskládá se z padouchů a hrdinů, že není dokonalých a nezpochybnitelných pravd, je třeba ty pravdy jen usilovně hledat, a ne se tvářit, že je známe, protože se na tom shodla politická vrchnost. Po třiceti letech vzdoru proti organizované lži je to smutná bilance.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)