Svátek má: René

Politika

Velikost textu:

Štěpánek: Senátorský puč aneb Smutné konce našich prezidentů

Štěpánek: Senátorský puč aneb Smutné konce našich prezidentů

Nikdo soudný dozajista nepochybuje o tom, že je-li prezident republiky dlouhodobě v takovém stavu, že mu jeho onemocnění brání ve výkonu pravomocí hlavy státu, že je potřeba udělat jeden z těchto možných kroků:

Petr Štěpánek
20. října 2021 - 06:20

  • prezident buď sám rezignuje, nebo parlament aktivuje článek 66 Ústavy, čímž prezidentské pravomoci převede na další ústavní činitele. Za zmínku možná stojí i to, že první varianta znamená okamžité vyhlášení nové prezidentské volby, zatímco ta druhá může mít za následek dlouhodobé provizorium, které ukončí buď prezidentova smrt, nebo až doběhnutí jeho pětiletého mandátu.

S nemocnými prezidenty u nás máme řadu zkušeností, píše na facebooku Petr Štěpánek.

Tomáš Masaryk byl do svého čtvrtého funkčního období zvolen ve stavu, který mu už povinnosti prezidenta republiky prakticky nedovoloval vykonávat. Zůstalo to tak až do jeho smrti

Prezident Emil Hácha, vynikající právník a renesanční osobnost na sebe místo zaslouženého důchodového odpočinku vzal v té nejtěžší chvíli prezidentské břímě. Za cenu vlastního pokoření zachránil spoustu lidí. Bylo mu však souzeno, aby svůj kříž, kterým na sebe vzal hříchy jiných, donesl až do trpkého konce. Traduje se, že na k smrti nemocného Háchu chodili v poválečném vězení močit dozorci.

Stačilo, aby prezident Edvard Beneš řekl slovo, a všechno mohlo být jinak. Beneš to neudělal. Stejně hanebně se zachoval kupříkladu k Janu Baťovi. I s úroky mu to jen o tři roky později vrátil Gottwald. To už byl Beneš také nemocný. Stihl ještě sám rezignovat.

Nemocný Klement Gottwald vlastnímu pokoření unikl jen o vlásek. Zemřel týden po návratu ze Stalinova pohřbu.

V obdobné situaci jako nyní jsme se nacházeli v sedmdesátých letech. Rozdíl je v tom, že nemoc prezidenta Ludvíka Svobody byla opravdu dlouhodobá. Z úřadu byl nakonec odstraněn speciálním zákonem.

Prezident Václav Havel během svých prezidentských období byl také několikrát ve stavu, který mu nedovoloval prezidentské pravomoci vykonávat. Ano, je tu rozdíl v tom, že jeho okolí nic netajilo. Nicméně ani já tyhle řádky nepíšu jako obhajobu tajnůstkářství protagonistů současné prezidentské kanceláře.


A jsme v současnosti. Odstranění nemocného prezidenta z úřadu je natolik vážná a citlivá věc, že by opravdu neměla připomínat jihoamerický puč, kdy se nedočkavá mocichtivá junta zjeví na televizní obrazovce a vyhlásí, kterak s nepohodlnou nemocnou hlavou státu zamete. Postup, který zvolili čeští senátoři, bohužel, právě takovou truchlohru připomíná.

Argumenty, které „pučisté“ jako zdůvodnění svých kroků používají, jsou liché. Prezident, coby instituce, zatím žádný ústavou předepsaný povolební krok nezanedbal. A ještě tři týdny to tak bude. Až do dne, kdy se poprvé sejde nově zvolená poslanecká sněmovna. To se stane 8. listopadu. Nejsme v situaci, kdy by rozhodovaly hodiny či dny. Za tři týdny se ještě může stát řada věcí. Konkrétně: prezidentův zdravotní stav se zlepší, prezident z vlastní vůle rezignuje nebo celou věc vyřeší konečnost bytí každého z nás. Včetně prezidenta.

Senátoři v čele s Milošem Vystrčilem projevili mimořádnou necitlivost. Zaklínají se svojí odpovědností, ale ve skutečnosti z toho všeho jak péro z gauče čouhá, že se spíše vypořádávají se svým dlouholetým politickým protivníkem. A co je vůbec nejhorší, celé to působí dojmem, že nová mocenská garnitura se do vysněných křesel hrne tak nedočkavě, že už teď u budoucích koryt slintá tak mocně, až to stříká všude kolem.

(rp,prvnizpravy.cz,fb,foto:arch.)