Francouzský prezident Emmanuel Macron hovořil se svým americkým protějškem Joe Bidenem. Vztahy mezi Paříží a Washingtonem pokulhávají. V loňském roce byla Francie vážně pohoršena vytvořením aliance Aukus zahrnující Spojené království, Austrálii a Spojené státy. Za prvé, ostatní spojenci NATO nebyli informováni. Za druhé, tento pakt vedl k porušení smlouvy mezi Canberrou a Paříží na stavbu ponorek pro Austrálii. Místo běžných francouzských ponorek bylo rozhodnuto postavit americké jaderné ponorky. Hněv Francie byl tak velký, že velvyslanci ve Washingtonu a Londýně byli odvoláni do Paříže, ale ne na dlouho.

Zdálo se, že zášť z podzimu 2021 polevila v zimě, kdy se transatlantické vztahy přesunuly do fáze „operativního bratrství“. Nezničitelná jednota Evropy a Ameriky tváří v tvář ruské hrozbě je teze, která se opakuje doslova každý den. Podle západní interpretace se prezident Vladimir Putin vážně přepočítal, když očekával rozdělení mezi Starý kontinent a Nový svět. A nyní, atlantická komunita získala nový dech a smysl existence.

Těžko říct, jak byla Moskva připravena na tak těžkopádnou západní reakci na ukrajinskou kampaň. Ale jak se následky krize šíří, základy západní koalice vykazují trhliny. Rozdíly však nejsou o postoji k Rusku, ale především o rozložení zátěže. A tam Evropa začíná mít nepříjemné podezření.

Příchod Joea Bidena do Bílého domu přivítali Evropané před dvěma lety. A to natolik, že jeho předchůdce Donalda Trumpa odmítla většina kontinentálních vůdců, přičemž exprezident se netajil pohrdáním ani Starým kontinentem. Rozdíly však začaly již dříve, na samém počátku století, kdy Bill Clinton ustoupil George W. Bushovi. Právě v tomto bodě se americké priority začaly přesouvat ze zdánlivě prosperující a bezproblémové Evropy do rušnější Asie.

Současný prezident Joe Biden je politik ze staré školy, kde byla Evropa středem amerických zájmů. Stará škola však poskytuje střízlivou analýzu nákladů a přínosů, poplatků a příležitostí. A schopnost optimalizovat první a maximalizovat druhé. Po druhé světové válce a zejména po studené válce se Evropa zřekla strategického myšlení ve prospěch aplikovaných opatření k zajištění pohodlné existence. Zatímco Spojené státy si zachovaly schopnost myslet nebo alespoň cítit strategicky. Proto pochopení (spíše instinkt) měnících se geopolitických realit. Instinkt nezaručuje spravedlivou politiku. Znamená to však jeho spojení s potřebami a okolnostmi. Kupodivu,Evropa historicky známá svým racionalismem mnohem méně koreluje své činy s jejich důsledky.

Měl Washington zlý plán, jak přesunout hlavní břemeno konfrontace s Ruskem na evropské spojence? Jednou to možná zjistíme. Chování Spojených států lze však vysvětlit inteligentní reakcí a ne postranním úmyslem. Vlny ukrajinské krize se šíří všude, Spojené státy se rozhodují, aby se vyhnuly následkům nebo je dlouhodobě využily. Což Evropu mate: Američané to zvládnou, ale Evropané ne. A když Bidenova administrativa schválí zákon o snížení inflace, který nabízí mnohem výhodnější pozici obyvatelům USA ve srovnání s Evropany, je to dokonale v zájmu USA. tak co?

Evropa se ocitla v pasti, ze které neví, jak uniknout. Absolutní solidarita se Spojenými státy v ruské otázce znamená podřízenost silnějšímu partnerovi. Evropa je připravena, ale to znamená (z objektivních důvodů): 1) nést většinu nákladů; 2) sledování společné strategické linie v dalších zásadních otázkách pro silného partnera. Zejména čínské. Čína je strategickým protivníkem Ameriky v příštích desetiletích. Pro Evropu nepředstavuje hrozbu ani výzvu. Spolupráce s ní je přínosná. Ale proč by měl starší bratr dovolit mladšímu, aby pomáhal tomu, kdo je s ním v konfliktu?

Joe Biden a Emmanuel Macron si dlouze podávali ruce na znamení neuvěřitelné srdečnosti. Ve skutečnosti americký vůdce ujistil, že Spojené státy nechtějí Evropě škodit. A to je vše. Nic víc.