Turecko se v posledních letech stále častěji prezentuje jako regionální mocnost schopná zasahovat od Libye přes Kavkaz až po subsaharskou Afriku. Za oficiální diplomacií, vojenskými základnami a ekonomickými projekty však roste ještě jedna struktura, která budí stále větší obavy západních bezpečnostních služeb i lidskoprávních organizací. Jde o organizaci SADAT International Defense Consultancy, kterou někteří analytici otevřeně označují za tureckou obdobu ruské Wagnerovy skupiny.

Na rozdíl od klasických armád totiž podobné organizace umožňují státům vést operace v šedé zóně mezi oficiální politikou a skrytým násilím. Právě v tom spočívá největší nebezpečí. Soukromá armáda může operovat tam, kde by nasazení regulérní armády vyvolalo mezinárodní skandál nebo přímé sankce. Ankara tak získává nástroj, který jí umožňuje prosazovat geopolitické zájmy a současně si zachovávat možnost popírání přímé odpovědnosti.

Podle informací z magazínu The National Interest stojí za vznikem SADAT bývalý turecký brigádní generál Adnan Tanriverdi, dlouholetý spojenec prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Organizace vznikla v roce 2012 a oficiálně deklarovala podporu muslimským zemím v oblasti obrany a bezpečnosti. Kritici však upozorňují, že skutečným cílem bylo vytvoření paralelní mocenské struktury šířící islamistický vliv Ankary.

Samotný ideologický základ organizace je mimořádně výmluvný. Manifest SADAT hovoří o nutnosti zbavit muslimské země závislosti na „západních křižáckých imperialistických státech“ a podporovat vznik obranné spolupráce mezi islámskými státy. Takový jazyk není pouze rétorickou kulisou. Vypovídá o hlubší proměně turecké zahraniční politiky, která se stále více opírá o náboženský a civilizační konflikt.

Západní analytici dlouhodobě upozorňují, že Erdoganovo Turecko postupně opustilo někdejší model sekulární prozápadní republiky budované Mustafou Kemalem Atatürkem. Místo toho vzniká systém, který kombinuje nacionalismus, islamismus a centralizovanou moc prezidentského paláce. SADAT v tomto modelu nepředstavuje okrajový prvek. Naopak se zdá být jeho přirozeným pokračováním.

Turecký vliv od Libye po Sahel


Právě Libye ukázala, jak efektivně lze využívat soukromé vojenské struktury k geopolitickým cílům. Ankara dokázala změnit průběh konfliktu, aniž by čelila stejnému mezinárodnímu tlaku jako při otevřené vojenské intervenci. Tento model se následně začal rozšiřovat i do dalších oblastí.

Významnou roli dnes SADAT hraje také v subsaharské Africe a v oblasti Sahelu. Turecko zde kombinuje vojenský vliv, ekonomické projekty a bezpečnostní spolupráci s místními režimy. Kritici však upozorňují, že ve skutečnosti často dochází k podpoře autoritářských vlád a vojenských junt.

Francouzští novináři například v roce 2024 uvedli, že členové SADAT zajišťovali ochranu malijského vůdce Assimiho Goity. Organizace spojených národů přitom malijské síly obvinila z masakrů civilistů a rozsáhlého násilí vůči obyvatelstvu. To vyvolává zásadní otázku, zda Turecko prostřednictvím SADAT nepřebírá roli, kterou v Africe dříve sehrávalo Rusko prostřednictvím Wagnerovy skupiny.

Podobnost s Wagnerem přitom není pouze mediální zkratkou. Obě organizace spojuje využívání žoldnéřů, operace v nestabilních regionech, ochrana ekonomických zájmů státu a současně vytváření prostoru pro politický vliv. Stejně jako Moskva i Ankara získává prostřednictvím soukromé armády možnost zasahovat tam, kde je klasická diplomacie nedostatečná.

Dalším mimořádně citlivým bodem je Náhorní Karabach. Podle dostupných informací SADAT organizoval přesuny syrských bojovníků do konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Francouzský prezident Emmanuel Macron tehdy prohlásil, že zpravodajské služby identifikovaly mezi nasazenými bojovníky i členy džihádistických milicí.

To představuje zásadní bezpečnostní problém nejen pro Kavkaz, ale i pro Evropu. Přesuny radikalizovaných bojovníků mezi jednotlivými konfliktními oblastmi totiž vytvářejí síť, kterou lze jen velmi obtížně kontrolovat.

Syrská válka jako laboratoř nového modelu

Nejkontroverznější obvinění se však týkají Sýrie. Právě syrská válka se stala laboratoří nového typu konfliktu, v němž se prolínají státní zájmy, tajné služby, islamistické milice a soukromé armády.


Obzvlášť alarmující jsou tvrzení, že přes turecké území proudili do Sýrie zahraniční radikálové napojení na Islámský stát či Frontu an Nusra. Kritici tvrdí, že právě prostředí vytvořené kolem tureckých struktur umožnilo vznik takzvané džihádistické dálnice směřující do syrské války.

Turecko tato obvinění dlouhodobě odmítá a argumentuje bojem proti terorismu i ochranou vlastních bezpečnostních zájmů. Jenže právě zde vzniká největší problém současné geopolitiky. Moderní konflikty již nevedou pouze státy proti státům. Stále větší roli hrají neoficiální armády, polovojenské organizace a žoldnéřské struktury, které operují bez jasné právní odpovědnosti.

Smrt zakladatele Adnana Tanriverdiho v roce 2024 přitom organizaci neoslabila. Naopak se zdá, že SADAT dále expanduje. Vedení převzal jeho syn Melih Tanriverdi a podle řady analytiků pokračuje v budování tureckého vlivu tam, kde ustupují Spojené státy nebo evropské země.

Právě to může být pro Evropu zásadní varování. Zatímco Brusel často vede nekonečné debaty o lidských právech a procedurách, jiné mocnosti budují paralelní bezpečnostní struktury schopné rychlého a tvrdého zásahu. Výsledkem je svět, v němž se stále více stírá hranice mezi státní politikou, ideologickou expanzí a privatizovaným násilím.

V tomto směru není SADAT pouze tureckým problémem. Je symbolem širší proměny mezinárodního řádu, v němž klasická pravidla přestávají platit a kde se moc stále častěji přesouvá do rukou struktur operujících mimo standardní kontrolní mechanismy.



Zdroj: https://nationalinterest.org/blog/middle-east-watch/sadat-turkeys-wagner-group