V běžném jazyce tím označujeme člověka, který se ve svém volném čase zapojuje do činnosti bez nároku na odměnu – trenéra mládeže ve sportovním klubu, člena sboru dobrovolných hasičů nebo rodiče, který organizuje turnaj. Jenže podle zákona o dobrovolnické službě dobrovolníkem není ani jeden z nich. A to přesto, že svou práci dělají zdarma a často v náročných podmínkách.

Občanský zákoník i zákon o požární ochraně totiž staví jejich činnost do jiné kategorie. Člen sportovního spolku vykonává svou činnost proto, že je členem – jde o naplňování práv a povinností, které mu vyplývají ze stanov. Dobrovolný hasič je zase členem jednotky sboru dobrovolných hasičů obce nebo spolku hasičského svazu. Ani jeden z těchto případů ale nespadá pod režim zákona o dobrovolnické službě, protože zde nevzniká smluvní vztah dobrovolníka a vysílající organizace. Činnost je tedy fakticky dobrovolná, ale právně nikoli „dobrovolnická".

Do toho všeho vstupuje i další problematický pojem – „veřejně prospěšná činnost". Občanský zákoník ho používá, spolky si ho dávají do stanov, ale definice (v § 146 občanského zákoníku), která ve veřejné prospěšnosti vidí způsob dosahování obecného blaha, umožňuje, aby si pojem vyložil každý jak chce. Status veřejné prospěšnosti, který měl přinést jasná pravidla, vyšší důvěryhodnost a také daňové výhody, zůstal jen v návrzích. Výsledkem je, že pojem je prázdný a nepřináší žádné reálné výhody pro ty, kdo veřejně prospěšnou činnost vykonávají.

V kontrastu s tím stojí Německo nebo Rakousko. Tam je právní status veřejné prospěšnosti jasně vymezen a přináší konkrétní výhody – od daňových úlev až po lepší přístup k financím. Sportovní kluby i hasičské spolky jsou tím pádem více chráněny, oceňovány a jejich práce je uznávána jako součást veřejného zájmu. V českém prostředí se sice hovoří o dobrovolnictví a veřejné prospěšnosti, ale realita je taková, že jde jen o slova bez obsahu.

Je to nespravedlivé vůči tisícům lidí, kteří ve svém volném čase opravují hřiště, vedou tréninky dětí nebo vyjíždějí k zásahům při požárech a povodních. Český stát se jejich práce dovolává, dotace a programy sportovních svazů na ní stojí, obce by se bez ní neobešly. Ale právně i společensky jim chybí uznání, které by odpovídalo rozsahu a významu jejich činnosti.

Pokud se Česká republika chce posunout směrem k moderní občanské společnosti, musí se jednou k tomuto dluhu vrátit. Nestačí jen říkat, že činnost je dobrovolná a veřejně prospěšná. Je třeba dát těmto slovům konkrétní obsah, podobně jako to funguje v sousedních zemích. Dokud se tak nestane, zůstane označení „dobrovolník" i „veřejně prospěšná činnost" jen hezkou nálepkou, za níž stojí skuteční lidé a jejich práce – ale bez právní jistoty a bez odpovídající společenské váhy.