Globální rezervní měnou máme na mysli takovou, kterou ve velkém drží centrální banky. V lehké nadsázce plní podobnou roli jako cigarety ve vězení (minimálně ve filmech). Po dolaru je navíc poptávka, i když v Americe zrovna nic nenakupujeme. Příkladem budiž ropa, jejíž cena je denominovaná v dolarech – kdykoli si v Česku natankujeme pohonné hmoty, vždy tím zlehka zvyšujeme poptávku po dolaru, přestože platíme v korunách.

Rezervní měna dává Americe celou řadu privilegií. Tím hlavním je plná kontrola nad tiskem univerzálně akceptované měny. A Spojené státy díky tomu už více než padesát let žijí na své poměry – spotřebovávají více, než sami vyprodukují, což se odráží v trvalém schodku zahraničního obchodu (tyto deficity se recyklují a často končí zpět na Wall street, ale o tom jindy). Zároveň jde ale i o závazek. Amerika musí světu poskytovat dolarovou likviditu, čímž může docházet k nadhodnocení dolaru a prohloubení obchodního deficitu.

Pojďme od teorie k praxi. Jak vypadají konkrétní čísla? Podíl dolaru na globálních měnových rezervách (bez zlata) klesl ze 70 % na přelomu milénia na aktuálních 56 %. Kdo jsou jeho vyzyvatelé? Euro dlouhodobě stagnuje okolo 20% podílu, avšak eurozóna je institucionálně nedovařený projekt – chybí společná fiskální politika i dluh jako alternativa bezrizikového aktiva k americkým vládním dluhopisům. A co Čína? Jüan má podíl pouhá 2 %, ale hlavně přísné kapitálové kontroly, což ho automaticky vylučuje z tohoto klání.

Shrnuto, podtrženo, dolar jednoduše nemá vyzyvatele a v dohledné době zůstane globální rezervní měnou. Donald Trump sice svými politikami může dolarové investory dále znejišťovat, jeho administrativa ale nebude chtít přijít o privilegia plynoucí z vlastnictví rezervní měny.