Současná jednání ale nejsou appeasement 30. let - válka už dávno vypukla, statisíce mužů již zahynuly, Ukrajina ztratila milióny obyvatel a utrpěla nezměrné materiální škody. Dnes nejde o snahu uchlácholit agresora ve snaze předejít válce. Válku tu již dávno máme, dnes jde o to, jak Ukrajinu zachránit jako stát, jak ukončit utrpení jejích obyvatel, jak ukončit další vraždění a nesmyslné oběti. Jsme ve zcela jiném gardu a příklad Mnichova zde neplatí a platit nemůže.

Především my na české straně bychom měli o Mnichovu něco vědět, když s ním naši vládní politici s takovou lehkostí žonglují. Mnichov nelze odbýt populárními klišé, jako je „o nás bez nás“. Mnichov na české straně byl vrcholem krize soužití Čechů a Němců v předválečné Československu. My Češi jsme se vážné reflexi tohoto vývoje vyhnuli soustředěním veškeré pozornosti na osobu Hitlera, ztělesnění všeho zla, které automaticky končí jakoukoliv diskusi. Neboť kde je Hitler, tam je jasno, kde je dobro a zlo.

Mnichov však nebyl jenom o Hitlerovi, jak to dnešní optikou vypadá a jak se to dnešnímu českému pohledu hodí. Byl pro tehdejší západní politiky o tom, zda mají jít západní velmoci do nové světové války pro to, aby 7 miliónů Čechů mohlo vládnout třem a půl miliónů Němců, kteří si to nepřáli. Hitler byl tehdy sice velmi kontraverzní a extrémní politickou postavou, ale válečným zločincem zodpovědným za smrt miliónů dosud nikoliv. Není divu, že západní spojenci rozhodli, jak rozhodli. My je od té doby obviňujeme, ale o tom, na jak sporných základech Masarykovo Československo stálo, nechceme přemýšlet. Světu nabízíme vykonstruovanou a falešnou desinterpretaci Mnichova, že vždy je lepší válka, než hledání kompromisního míru, a to je dnes, v době hypersonických raket a jaderných hlavic velmi nezodpovědný přístup, který si především jaderné velmoci nemohou dovolit.

Stejně falešná je teze o nepřípustnosti změny hranic silou. Západní velmoci ji samy nejprve porušily na Balkáně násilným oddělením Kosova od Srbska, ale i kdyby toho nebylo, je třeba vzít v úvahu, že všechny hranice v Evropě vznikly a byly měněny silou, a že prakticky nenajdeme v tomto případě výjimku. Ty ukrajinské byly dílem tří sovětských tyranů – Lenina, Stalina a Chruščova, takže prohlásit je za nepřekročitelnou překážku územního kompromisu při hledání míru je postoj velmi pochybný.

Falešný příklad Mnichova a údajná neporušitelnost hranic jsou zjevným pískem do soukolí jakýchkoliv snah vyjednat na Ukrajině kompromisní mír, stejně tak jako tvrzení, že o územním kompromisu mohou vyjednávat pouze válčící strany, tj. Ukrajina s Ruskem, jinak by se jednalo o nový Mnichov.

Představa, že po téměř čtyřech letech vzájemného vraždění a ničení spolu usednou nenávistí naplnění představitelé obou bojujících stran a dojednají vzájemné ústupky a kompromisy, je iluzorní. Kompromis a jeho prosazení může být ve skutečnosti dojednán pouze velmocemi, které tuto proxy válku proti sobě vedou. Popírají to jenom ti, kteří chtějí pokračovat ve válce za každou cenu.

Jiří Weigl

institutvk.cz