Svátek má: Martina

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Jsme, nebo nejsme připraveni na řešení krizových situací?

Prosincové krveprolití v budově a okolí Filosofické fakulty UK v Praze jistě poznamenalo celou společnost.


Někteří z nás se museli předčasně a navždy rozloučit se svými nejbližšími, mnozí si odnesli méně či více závažná fyzická zranění, psychické důsledky si ponesou dál všichni přímí účastníci této tragické události.

Ano, členové složek integrovaného záchranného sboru jistě odvedli profesionální práci a patrně zabránili ještě většímu krveprolití. Vědomí, že se v případě veřejného ohrožení můžeme spolehnout na profesionály, je jistě do jisté míry uklidňující, ale všichni si zároveň uvědomujeme, že v životě mohou nastat situace, s jejichž řešením nám nikdo nepomůže a budeme je prostě muset vyřešit sami.

Problémem ale je, že to neumíme. V polovině letošního roku si podle relevantních průzkumů více než dvě třetiny z nás mysleli, že by nedokázali zvládnout ani klasické složité situace, které umíme očekávat a na které se může každý z nás připravit, jako jsou např. výpadky centrálního zásobování obyvatel vodou, elektřinou, teplem či pohonnými hmotami. A 95 % občanů bylo přesvědčeno, že naše děti nemají znalosti, dovednosti a návyky potřebné ke zvládání potenciálních krizových situací.

Je zajímavé, a já to se smutným povděkem vítám, že všichni odborníci, kteří se zabývají řešením bezpečnostních rizik (policisté, vojáci, hasiči, lékaři…), se bezprostředně po hrůzné prosincové střelbě vyjadřovali, že je bezpodmínečně nutné začít okamžitě připravovat lidi a zejména děti a mládež na řešení krizových situací, protože v současném světě je téměř jisté, že se podobné, nebo ještě závažnější a rozmanitější krizové situace v našich životech vyskytnou.   

Představitelé vládnoucích politických garnitur v minulých deseti letech s námi, kteří jsme po intenzivnější přípravě dětí na krizové situace opakovaně volali, sice souhlasili, naše argumenty hodnotili jako logické a správné, ale nikdy tuto kartu nezvedli, pravděpodobně proto, že ji nepokládali za až tak důležitou a podléhali krátkozrakým, utopickým představám, že se nám budou nebezpečí stále vyhýbat.

ak snad nyní, když ve stejném duchu apelují na přípravu občanů na řešení různých bezpečnostních rizik i experti, ledy se konečně pohnou a naše společnost začne být vůči současným občanům a zejména k mladým a příštím generacím, zodpovědná.

V těchto souvislostech zaklepal na moji paměť citát budhistického mnicha, posledního indického patriarchy zenu a zakladatele bojového umění kung-fu Bódhidharmy (483 – 540), který říkal, že „všichni znají cestu, ale málokdo po ní skutečně kráčí“. On samozřejmě mluvil obecně o životní cestě, která by měla směřovat k naplňujícímu cíli, ale v přeneseném významu se jeho slova hodí i na naši situaci.  

Až doposud jsme všichni znali a věděli, jaká by cesta přípravy lidí na řešení krizových situací měla být a kudy by měla vést, někteří o ní dokonce zasvěceně a plameně hovořili, ale z pro mě stále nepochopitelných důvodů jsme po ní společně odmítali vykročit. Jasně, každou cestu, která má mít smysl a dovést nás k naplánovanému a očekávanému cíli, je třeba předem naplánovat a připravit. Při dobré vůli je určitě možné to udělat v poměrně krátkém čase.

Jestli nás na cestu k větší bezpečnosti nás všech přinutí vstoupit až bolestná prosincová tragédie, je to sice velmi smutné, ale lépe později než vůbec.

A když namítnete, že bezpečnostní politika státu nemůže být založená jen na schopnosti dětí řešit různé krize, budete mít jistě pravdu. Jasně, děti nemůžou bojovat v prvních liniích, obsluhovat vojenskou techniku či likvidovat zákeřné střelce. Když se ale ve sportovních a sportovně technických klubech naučí, jak v různých situacích ochránit samy sebe, smysluplně pomoct při požáru, vytáhnout z řeky topící se kamarády, obsluhovat vysílačku, sestrojit a obsluhovat drony, s pomocí psů najít uvězněné v sutinách atd., atd., bude to skvělé, velmi významné a potřebné nejen pro ně a jejich blízké, nýbrž i pro stát.   

Ať je naše příští cesta od slov k činům co nejrychlejší, vydejme se po ní nyní bez odkladu, rychle a efektivně, jen tak totiž budeme schopní se úspěšně poprat s různými nebezpečími, která ji přirozeně lemují.

Zdeněk Ertl

Rodiče, přestaňte se vymlouvat. Vaše děti potřebují pohyb – a potřebují vás!

Rodiče, přestaňte se vymlouvat. Vaše děti potřebují pohyb – a potřebují vás!

Zdeněk Ertl 

19. června 2025
Zapomeňte na to, že děti přestanou sedět u mobilů, když jim to třikrát řeknete. Zapomeňte na to, že škola jim zajistí dostatek pohybu. A hlavně zapomeňte na myšlenku, že s tím nemůžete nic udělat. Můžete. A musíte. Protože situace je...

Sport padá. Dětem mizí pohyb pod nohama a s ním i šance na zdravý mozek

Sport padá. Dětem mizí pohyb pod nohama a s ním i šance na zdravý mozek

Zdeněk Ertl 

12. června 2025
Zatímco světová věda bije na poplach a s přesvědčivými důkazy upozorňuje, že fyzická aktivita výrazně podporuje vývoj dětského mozku, u nás v České republice míříme pravým opakem.

Ultrazpracované potraviny: Tiše nás zabíjejí, a my jim to dovolujeme

Ultrazpracované potraviny: Tiše nás zabíjejí, a my jim to dovolujeme

Zdeněk Ertl 

11. května 2025
Zdravotní krize, kterou ignorujeme, zatímco regály supermarketů se plní levnými a návykovými produkty.

Národní hrdost není přežitek

Národní hrdost není přežitek

Zdeněk Ertl 

8. května 2025
Ve stínu evropských debat o nacionalismu a vlastenectví se i česká společnost znovu ptá, co vlastně znamená mít rád svou zemi a kde je hranice mezi zdravým patriotismem a ideologií minulosti.

Rok bez slunce v 21.století

Rok bez slunce v 21.století

Zdeněk Ertl 

29. dubna 2025
Bezprecedentní blackout na Pyrenejském poloostrově, kritická selhání, chaos a odhalená zranitelnost energetiky Evropy, tak lze shrnout včerejší hlavní světové zprávy. Jen malá epizoda proti tomu, co by se mohlo stát.

K lidské přirozenosti patří limity – reakce na polemiku Petra Saka

K lidské přirozenosti patří limity – reakce na polemiku Petra Saka

Zdeněk Ertl 

26. dubna 2025
Jako autor původního článku bych rád na komentář pana Saka podrobněji reagoval a vyjasnil, v čem vidím vzájemné neporozumění.