Chytneme se příležitosti mírové ekonomiky bez okovů vazalství?

Americký prezident Donald Trump nakonec trochu couvnul a nenastavil zničující cla na 25 procentech, jak zpočátku vyhrožoval, ale i tak zabouchl dveře za hyperglobalizací. A ta je taky zničující.

Základní desetiprocentní clo, kterým Trump pokropil svět plošně, doplňují další cla, stará i nová. Už v březnu byla obnovena cla na ocel a hliník včetně výrobků z těchto kovů, jako jsou potrubí, dráty nebo plechy. Stejná 25 procentní sazba teď platí na automobily, což obzvlášť drtí Německo, a přes něj i také Česko. Vyvážet do Ameriky bude opravdu těžké.

Není snadné se v té změti protiobchodních opatření vyznat, ale nesmí nám uniknout novinka recipročních cel. Ta mají vyrovnat cla napařená Američanům jejich obchodními partnery.

Třeba dovoz aut do EU je zpoplatněn 10 procenty, zatímco do USA dosud jen 2,5 procenty. Nebo třeba evropské mléčné produkty jsou chráněny sazbou 30 procent, zatímco USA brzdily tlak konkurence jen 17 procenty. S ropnými produkty to je opačně (ty chceme), takže cestou sem se přirazí jen 2,5 procenta, míň než 6,5 procenta do USA. Ale tohle všechno zapomeňte ještě dříve, než jste se to stačili naučit. Svět, který jsme znali, už není.

Trump má řadu strategických cílů, do kterých se sice trochu zamotává, ale jsou v zásadě správné. Kdyby znal všechna jejich rizika, asi by se do nich nepustil. Je tu ovšem jedno supervelké riziko, a tím je závislost ekonomiky USA na přerostlém finančním sektoru a síti podmaňujících smluv o frančízích, využití intelektuálního bohatství a dalších forem měkké síly, které jsou hmatatelné asi jako vzduch nebo jarní zpěv ptactva, tam kde ještě zbylo. USA žily z podrobení druhých, a na to už nelze dlouhodobě spoléhat, toto podrobení se drolí.

Cla mají pomoci také Trumpovu rozpočtu, aby zalepily díru po snížení daní. To má být další konkurenční výhoda. Avšak nejde jen o ekonomickou otázku, díra by se dala zalepit dalšími hromadami státních dluhopisů. Jenže vyjednávání o dluhovém stropu dává příliš velký prostor politickým hrátkám jednotlivých kongresmanů z obou stran, a ti by snadno Trumpa znovu ožužlali na kost jako během jeho prvního funkčního období.

Mohli by mu zmařit jeho hlavní cíl. Trump pochopil prázdnotu iluze, že netřeba nic vyrábět, když se dá všechno koupit. Zadrhlo to při epidemii, otřásla tím finanční krize, a degenerace země bez výroby může být trvalá.

Stále vleklejší války ukazují rostoucí sebevědomí v dalších částech světa a ani síť vojenských základen rozesetých po celém světě, která má systém podřízenosti udržovat v chodu, nemůže nabídnout víc než nějaký ten výbuch, kterým se také nikdo nenají.

Ty výbuchy se také mohou snadno vymknout z rukou a kdyby došlo na anihilační výměnu, do které se teď ženou i Francouzi a Britové se svými nečetnými prskavkami, jak si pomůžou ti, kdo se předtím schovali v nějaké díře? Co uvidí, až pak vylezou na zničený a krajně nebezpečný povrch kdysi živé planety? Na Trumpovi je zřejmé, že tuhle otázku si kladl také.

Obnova výroby ve Spojených státech je tedy klíčovým záměrem nového šerifa ve Washingtonu, a aby to bylo možné, musí se vrátit k národohospodářským praktikám svých jižních sousedů z období po druhé světové válce, kteří piplali své průmysly v ochranné atmosféře cel i nejrůznějších mimocelních bariér. Později se zamotali do konfliktu sílící měny a růstu nákladů, zatímco potřebovali růst exportní konkurenceschopnosti, aby mohli splatit úvěry, kterými to financovali, ale to nás teď nepálí.

Ekonomové se pokoušejí přirovnávat Trumpovu léčbu přirovnat k dávné praxi pouštění žilou, která po staletích experimentů potvrdila, že co tě nezabije, to tě oslabí. Jenže stejně funguje i stávající globalizační praxe. Ta, to nezapomínejme, přála silnějšímu.

U těch několika silnějších se hromadily zisky a obchodní přebytky, zatímco u většiny těch slabších dluhy a nemožnost obchodní toky nějak vyrovnat. Dorostlo to do té míry, že starosti mají dlužníci i věřitelé. A tam, kde splátky nepřicházejí, zasahuje stát a poskytuje služby, jako kdyby prachy byly.

Už i v řadě evropských zemí, které volný obchod a globalizaci tak nadšeně prosazovaly, zadlužení státu přesáhlo jeden celoroční HDP. Platí to pro Itálii, Francii, Španělsko nebo Portugalsko z jižního křídla, ale také pro Belgii, která tam nepatří. Průměr EU je 82,6 procenta, což je zhruba úroveň Německa. A v této situaci se se právě uvolnila stavidla zadlužování na bezpříkladnou militarizaci (pokud si nevzpomeneme na Německo 30 let).

Spojené státy se uzavírají, ale Evropa se nechce smířit se ztrátou ochranného deštníku hodného kmotra. A mluví o šílenství… Ať se raději zeptá zrcadla, kdo je tady nejkrásnější…

S tím uzavíráním to není tak jednoznačné. Trump chce Kanadu a Grónsko, chce Panamský průplav, chce Riviéru v Gaze. Ale nechce nás. To není tak málo.

Neměly by nám ujít další detaily. Do Washingtonu přicestoval nový ruský velvyslanec Alexandr Darčijev a může jednat o obnově partnerství nakrátko. Nejbližším tématem je využívání ruských nerostných zdrojů, od kterých se Evropa s odporem odklonila. Či spíše jen od jejich obchodního využití.

Po drobcích kořisti z poraženého a rozparcelovaného Ruska by EU nadšeně skočila. Samozřejmě až po americkém supovi, který by byl hlavním konzumentem mršiny. Proto Evropany nemohlo nic vyděsit víc, než že válka nebude.

Mírový Trump je pro válečně rozdychtěnou Evropu jasný nepřítel. To znamená, že už nám nebude velet. Samozřejmě, že je to kruté pro pochopy, které živilo odezírání z úst velkého šéfa, který jim slíbil ochranu, když políbili prsten.

Doufejme, že budoucnost patří jiným. Napsal mi v mailovém povzdechu můj oblíbený autor Jan Schneider:

Bylo by třeba, aby se akademici pochlapili a začali zadávat témata diplomek a disertaček na téma VÁLEČNÁ vs MÍROVÁ EKONOMIKA. V jaké kondici byly státy před první a druhou světovou, studenou a hybridní válkou, a v jaké kondici z toho kdo vyšel.

Tleskám!