Zkušenosti a postřehy z 25. mezinárodní konference o podpoře zdraví a zdravotním vzdělávání (IUHPE), které ve svém článku shrnul profesor Hiroshi Fukuda z Juntendō University, potvrzují to, co se v naší zdravotnické realitě často jen tuší: mezi systémem prevence a klinickou péčí stále zeje hluboká mezera. A přestože obě složky sledují zdraví občana, často pracují v paralelních světech – jedni bojují s následky, druzí se snaží předcházet příčinám. Výsledky konference naznačují, že bez propojení těchto sfér zůstane veřejné zdraví reaktivní, fragmentované a v konečném důsledku neefektivní.

Profesor Fukuda ve svém komentáři (予防と臨床のはざまで, publikováno v Public Health, červenec 2025) výstižně shrnul toto dilema: „Ve chvíli, kdy klinika léčí jednotlivce, prevence musí mluvit ke komunitě. A přesto obě mají společný cíl – udržet zdraví tam, kde je ještě šance jej uchovat.“ Tato věta mi zůstala v hlavě jako přesný popis toho, co dnes v našich zdravotních systémech schází: vzájemné uznání, spolupráce a sdílení odpovědnosti.

Z Fukudovy analýzy vyplývá, že klíčovým pojítkem může být zdravotní gramotnost, tedy schopnost lidí orientovat se v informacích o zdraví, chápat je a používat k rozhodnutím. Jenže ani ta nestačí, pokud nebude provázena komunikační strategií, která tyto informace doručí správným způsobem správným lidem. A právě tady se ukazuje, jak důležitá je role institucí, které dovedou obě sféry – kliniku i komunitu – propojit: školy, nemocnice, zaměstnavatele, obce, ale také spolky a společenství zaměřená na zdravý způsob života, pohyb a sport, která hrají klíčovou roli při aktivním zapojování veřejnosti.

Zvláštní pozornost si zaslouží Fukudův popis třífázového modelu „empowermentu“. Ten začíná edukací, pokračuje individuálním rozhodováním a končí kolektivní aktivitou. Jde o přístup, který se nevztahuje jen na občana jako příjemce informací, ale jako na aktivního spolutvůrce prostředí. A právě v tom je síla modelu: místo pasivního „být ošetřen“ se nabízí aktivní „utvářet své zdraví“.

Z pohledu české praxe vidím velký deficit právě v této dimenzi. Podpora zdraví je často zúžena na kampaně, plakáty nebo jednorázové akce. Jen málokdy jde do hloubky, málokdy vychází ze skutečných potřeb lidí a málokdy zapojuje samotné komunity. Výsledky 25. mezinárodní konference o podpoře zdraví a zdravotním vzdělávání (IUHPE) přitom ukazují, že právě tam, kde lidé získají kompetence, důvěru a prostor jednat – vznikají nejtrvalejší změny. Například v japonském městě Kushima obyvatelé sami navrhují a realizují změny prostředí, které vedou ke zdravějšímu životu.

A pak je tu ještě jeden rozměr, o kterém Fukuda mluví přímo: jak vůbec hodnotit úspěch zdravotní intervence? Nestačí sledovat jen krevní tlak, cholesterol nebo index tělesné hmotnosti. „Musíme přemýšlet o štěstí, spokojenosti, kvalitě vztahů a sociální opory,“ říká Fukuda – a já dodávám, že to vyžaduje i změnu v našem myšlení o tom, co je to zdraví.

Článek profesora Fukudy je víc než jen konferenční shrnutí. Je to naléhavá výzva ke spojení dvou světů – prevence a klinické péče. Pokud tento most nepostavíme, budeme dál investovat do následků, místo abychom posilovali příčiny zdraví. V éře, kdy chronická onemocnění, duševní problémy a rozdílný přístup ke zdraví ohrožují celý sociální systém, si už tuto chybu nemůžeme dovolit.

Zdeněk Ertl

Odkaz na původní zdroj: https://cir.nii.ac.jp/crid/1390586136192803072