Svátek má: Šimon

Komentáře

Jiří Weigl

Výkonný ředitel Institutu Václava Klause

Muži v ofsajdu

Spojené státy, Rusko a Ukrajina v neskutečném tempu jednají v různých formátech o ukončení války na Ukrajině.


Nová americká administrativa provádí ve všech oblastech zásadně jinou politiku než její předchůdci, její politické priority se významně změnily a evidentně nepovažuje nekonečné válčení na Ukrajině v současné situaci za americký národní zájem. Pro toho, kdo zná historii, to nemůže být nic překvapivého. Američané vedli mnohokrát dlouhé války v různých částech světa, aby po čase zjistili, že se svět a i jejich zájmy a priority v něm podstatně změnily. Jako ryzí pragmatici nikdy v takovém případě neváhali rychle změnit směr a zatěžující válečné aktivity radikálně ukončit. Vietnam, Irák a Afghánistán nám mohou být v posledních dekádách dobrým příkladem.

Prezident Trump je bývalý byznysman a z oblasti podnikání je zvyklý, že nemá smysl se zabývat utopenými náklady, ale že je potřeba vše zbytečné, drahé a neproduktivní nemilosrdně ořezat a ukončit. Takto přistupuje i k válce na Ukrajině.

Jeho vítězství ve volbách není jenom prostá výměna administrativ. Je to mezník ve vyostřené ideologické válce, která dlouhodobě rozděluje americkou společnost, válce mezi levicovými pokrokáři, které do letoška představovala Bidenova demokratická vláda, a pravicovými republikánskými konzervativci, které Trump dovedl ke spektakulárnímu vítězství.

Je nabíledni, že nový prezident necítí žádnou loajalitu k politice svých předchůdců a jejich prioritám, k nimž patřilo nekonečné krvavé válčení na Ukrajině a trvalá konfrontace s Ruskem. Lze říci, že Zelenského režim na Ukrajině, který byl pevně spojen s Bidenovou administrativou, je dnes obětí této vnitroamerické studené války a na republikánské straně se netěší podpoře ani důvěře.

V podobné pozici je i evropský politický mainstream, který se v posledních letech proměnil v zelenou progresivistickou národní frontu, kontrolující bruselské instituce i většinu národních vlád členských zemí EU bez ohledu na různé názvy konkrétních stran. Tento mainstream je velmi úzce navázán a propojen s americkou demokratickou stranou a tamějším dosavadním liberálním establishmentem, pevně s nimi spojil svou budoucnost, iniciativně uskutečňuje a šíří woke ideologii a snaží se likvidovat jakýkoliv domácí odpor k této politice cestou omezování svobody slova, volebními manipulacemi, politickou korektností atd.


Všechno, proti čemu Trump a spol. v USA bojovali a bojují, to plně vládne a dominuje v EU a ve Velké Británii. S výjimkou ostrakizovaných páriů Orbána a Fica a některých mimovládních stran stály evropské elity nezakrytě a rozhodně na straně Harrisové proti Trumpovi, kterého dlouhodobě otevřeně nenáviděly a snažily se mu škodit. Náš prezident Pavel a jeho okolí, jakož i většina politiků našich koaličních stran jsou ve svém nezastíraném antitrumpismu smutnými příklady tradičního českého konformismu, který vždy jenom poslušně vyjadřuje názory evropského mainstreamu. Teď nevědí kudy kam.

S Trumpovým vítězstvím a jeho bleskovými kroky na všech frontách tyto evropské elity upadly do zcela zjevného chaosu a hysterického zmatku. Za celé své dosavadní životy si nikdy nedovedly představit, že by poslušně nenásledovaly americké vedení. To dnešní jim ovšem dává otevřeně najevo, že o ně nestojí, že je považuje nikoliv za spojence, ale za ideové a politické protivníky, za ztělesnění toho, proti čemu se trumpovské hnutí v USA vymezuje. Viceprezident J.D. Vance to na Mnichovské bezpečnostní konferenci ve svém projevu vyjádřil zcela jasně.


Všichni se u nás hrozí, že Trump odmítá u nás převládající interpretaci příčin rusko-ukrajinské války. Odmítáme si přiznat, že pro každého amerického prezidenta je představa, že by si sousední Kanada vetkla do ústavy, že je jejím nezpochybnitelným cílem vstoupit do vojenské aliance s Ruskem, a tudíž poskytnout své území pro rozmístění ruských raket mířících na americká města a z Vancouveru udělat základnu ruské tichomořské válečné flotily, naprosto nepředstavitelná, stejně jako byla pro Rusy nepřijatelná obdobná ukrajinská politika posledních let. Trump v tomto ohledu Putina chápe. On by v takovém případě nepochybně reagoval také vojensky jednoznačně, stejně jako na počátku 60. let za Karibské krize miláček všech liberálů prezident J.F. Kennedy. V narůstající ukrajinské krizi Biden, na rozdíl od Chruščova, proti eskalaci nic neudělal a v rýsujícím se rusko-ukrajinském konfliktu pro USA viděl příležitost, jak Rusko zaplést do neřešitelného konfliktu nebo nad ním získat strategickou výhodu. Evropa ho v tom podporovala, přestože věděla, že to bude ona, která ponese velkou část nákladů.


Ukrajinci byli naivní, že slibům Západu věřili. Povídačky o tom, že každá země má právo si zvolit bezpečnostní zajištění bez ohledu na své okolí, je nesmysl, který neplatil nikdy a nikde. Teď, po třech letech bojů, zničená a vylidněná země shledává, že se situace změnila, hlavní spojenec má jiné priority a že končí s podporou. Pro toho, kdo válčí výlučně za cizí peníze a cizími zbraněmi, je to neřešitelný problém. Evropa nedisponuje ani finančními ani vojenskými kapacitami, aby si mohla zástupný konflikt s Ruskem sama dovolit a nahradit americký výpadek.

V dnešní situaci se evropská a naše politika chová naprosto nedospěle a dezorientovaně. Válce se nijak zabránit nesnažila, podporovala její eskalaci a dodnes stále blábolí cosi o nezbytnosti ukrajinského vítězství, i když nikdo nemá ani tušení, jak toho dosáhnout. Na válku s Ruskem nikdo z nich vážně nepomyslel, s Ukrajinou jenom hráli a hrají nefér hru. Ale do pasti se nakonec chytili také oni sami.

Dnes evropští a naši politici dokonce pokrytecky předstírají, že jsou ochotni jít kvůli Ukrajině do konfliktu s USA, požadují místo u jednacího stolu, vyhrožují dalšími dodávkami zbraní, hovoří o vyslání svých vojsk na Ukrajinu atd. Ve skutečnosti nejsou bez USA schopni ničeho. NATO bez amerického bezpečnostního závazku a americké vojenské síly nemá smysl. Všichni to vědí - Evropa se dnes bez americké vojenské přítomnosti nemůže obejít.

Sny o evropské armádě jsou opravdu jenom sny. Evropský zbrojní průmysl je běh na dlouhou trať za podmínky, že EU dá k ledu Green Deal a všechny s tím spojené nesmysly. A navíc, ve wehrmachtu možná ještě existuje jakási institucionální paměť o tom, jak Němcům za druhé světové války byla vojska jejich tehdejších nespolehlivých evropských spojenců k ničemu. Iluze o evropské armádě nám opravdu jen těžko pomohou.

Zmatenost a bezradnost evropské politiky demonstrovaly právě proběhlé německé parlamentní volby, kde dosavadní vládní strany utrpěly při rekordní voličské účasti historický debakl, zatímco vítězná CDU-CSU zaostala daleko za očekáváním. Potvrdilo se velké posílení AFD a zjevné trvalé rozdělení Německa na západ a východ. Cesta z krize a naděje na změnu se nerýsují. Německo, stejně jako Francie jsou politicky i ekonomicky oslabeny, a to bude mít vliv na situaci v EU i na ukrajinský konflikt.


Evropané nemohou nic, Ukrajinci se musí smířit s tím, že když jim USA válčení platí a umožňují, potom také rozhodují. Zadělali jsme si na pěkný malér. Rusko, po pádu komunismu toužící se stát normální zemí, jsme krátkozrace nechali vrátit se do starých nepřátelských mocenských kolejí. Vina patří Západu proto, že měl všechny trumfy na své straně a nesmyslně je prohospodařil. Teď máme problém.

Naši politici ostudně selhali a stále nic nechápou. Jako malé děti si vedou svou, křičí a nevnímají, že velmoci mají své globální zájmy, které se mění, nesdílejí naše traumata a nedívají se na svět našima očima. Mají zájmy, nikoliv přátele. Naše servilita a přisluhování nejsou k ničemu. Nikdo nám za ně nic nedá. Poslední debakly naší diplomacie to plně potvrzují. Do postavení mimo hru jsme se vystavili sami.

Jiří Weigl
institutvk.cz

Americká Národní bezpečnostní strategie - USA v multipolárním světě

Americká Národní bezpečnostní strategie - USA v multipolárním světě

Jiří Weigl 

9. prosince 2025
V našich médiích proběhly v posledních dnech zmínky o právě zveřejněné nové Národní bezpečnostní strategii americké vlády, kterou američtí prezidenti obvykle vydávají jednou za své volební období.

Komu zvoní hrana

Komu zvoní hrana

Jiří Weigl 

2. prosince 2025
S tím, jak se pro Ukrajinu nepříznivě vyvíjí situace na bojišti a jak sílí americký tlak na jednání o míru, vzrůstají v našem veřejném prostoru obavy o to, aby si Ukrajina udržela svou nezávislost a suverenitu a nestala se faktickým...

Několik poznámek k oslavě státního svátku 28.října

Několik poznámek k oslavě státního svátku 28.října

Jiří Weigl 

31. října 2025
Bylo to řečeno již mnohokrát, ale je potřeba opakovat – 28. říjen je náš hlavní státní svátek, oslava výročí vzniku naší moderní státnosti a suverenity

Povolební křižovatky

Povolební křižovatky

Jiří Weigl 

14. října 2025
Uplynul jeden celý týden od voleb, které překreslily politickou mapu v naší zemi.

Kde je zakopaný pes

Kde je zakopaný pes

Jiří Weigl 

16. září 2025
Jedním z brizantních témat letošních voleb je blížící se zavedení systému obchodování s emisními povolenkami ETS2, které umožnila prosadit v době českého předsednictví EU dnešní česká vláda a jež má podstatně zdražit náklady na pohonné hmoty a vytápění pro domácnosti...

Jak se zbavit zapšklé „pithartovštiny“

Jak se zbavit zapšklé „pithartovštiny“

Jiří Weigl 

9. září 2025
Deník Právo dává ve svém sobotním vydání pravidelně na názorové straně prostor bývalému českému premiérovi z éry polistopadového Československa a poté bývalému předsedovi Senátu a neúspěšnému kandidátovi na prezidenta republiky Petru Pihartovi.