Případ byl tak jednoznačný, že soud o něm rozhodl na jedno stání a státní zástupce se neodvolal.  Potěšilo mě to, ač spolek Chamurappi nebyl tentokrát účastníkem řízení. Osudy propuštěného šťastlivce jsem ale sledoval zpovzdálí, zprostředkovaně dopisováním s jeho partnerkou.

Případ je mimo jiné zajímavý tím, že prezident republiky Petr Pavel nevyhověl skvěle  vypracované žádosti partnerky odsouzeného o jeho omilostnění. Dne 18.října 2024 se jí dostalo odpovědi, že „pan prezident po pečlivém posouzení všech okolností případu neshledal dostatečné důvody pro udělení milosti.“ K tomu poučení, že „pan prezident se rozhodl, že milosti bude udělovat ve zcela výjimečných, především humanitárních případech, které se svými okolnostmi budou vymykat možnostem řešení, které jsou dány soudům podle platných právních předpisů“.

Odsouzený a jeho partnerka dosáhli tedy nakonec svého o tři měsíce později. Vždy se v takových případech zamýšlím, jakou cenu má pro držitele moci svoboda odsouzených a a strádání jeho rodiny, kolik tedy ztratil žadatel, jenž mohl být na svobodě o několik měsíců dříve.

Do vyjednávání o žádost o milost prezidenta republiky jsem během více než 20 let činnosti justičního potížisty nahlížel opakovaně, v řadě případů jsem vedl jednání aktivně. Poprvé jsem se uplatnil v řízení o milost pana prezidenta Václava Havla. Často jsem jednal s panem prezidentem Václavem Klausem. Jen jednou žádal spolek Chamurappi o milost pana prezidenta Miloše Zemana, který nám nevyhověl a naše chráněnka musela nastoupit do domu smutku na „vtipné“ adrese „Rozkoš 990“. Po  sedmi měsících ale nařídil její propuštění Nejvyšší soud ČR a dosáhla pak úplného zproštění obžaloby. Je to důkaz, že pan prezident Miloš Zeman ji mohl věznění ušetřit, aniž by Spravedlnost přišla zkrátka.

Ze srovnání prezidentů podle způsobu, jakým zachází s pravomocí udílet milost, nejlépe vychází dle mé zkušenosti pan prezident Václav Klaus. Při nástupu do funkce se zaklínal, že jeho milostí bude jako šafránu a rozhodně milostmi neplýtval a vyhnul se udělování „podivných milostí“, ale nelze mu vyčítat necitelnost a okázalý nezájem o neštěstí žadatelů. Jeho rozhodnutí nepřipravovali úředníci, ale trojice jím vybraných důvěryhodných poradců. Vytkl bych mu pouze, že jím udělených milostí mělo být o trochu více. 

Pan prezident Petr Pavel v tomto ohledu zatím mnoho neukázal. A případ odsouzeného, jenž se dostal na svobodu 21. ledna 2025, nevěstí nic dobrého. Soudy vyměřují tresty s předpokladem, že odsouzený bude pykat za běžných okolností,  že nebude vystaven neobvyklému utrpení. Tento žadatel ale díky zvláštním okolnostem svého života fakticky vykonával zostřený trest, s čímž naše právo nepočítá. V době výkonu trestu prodělal změnu pohlaví se všemi možnými doprovodnými zdravotními potížemi a bolestmi a s chirurgickými zákroky. Nakonec získal rodný list muže a dostal se do mužské věznice  sice zbaven vnitřních ženských pohlavních orgánů, ale s vaginou. Je to jistě neobvyklý úkaz. Osobně odmítám názor, že pohlaví je jen konstrukt vědomí, který lze libovolně měnit, nikoli neměnná dannost jedince. Přesto si uvědomuji, že umělou změnu pohlaví provází velmi nepříjemné zdravotní potíže, které mohou někdy dosahovat intenzity týrání. I když si je postižený jedinec přivodil sám ze svobodné vůle, uznávám, že společnost a její orgány k nim mají přihlížet. 

Výskyt takto postiženého jedince ve vězeňské komunitě  je nepříjemný i pro Vězeňskou službu, která mu musí věnovat zvláštní péči. 

Jsem přesvědčen, že byly humánní důvody přímo pro vypuzení odsouzeného z věznice. Pan prezident to mohl učinit o několik měsíců dříve než soud. 

Můj promoční ročník byl první, který musel vykonat zkrácenou základní vojenskou službu. Odnesl jsem si z ní poznatek, že vojáci z povolání mají poněkud odlišná hodnotová měřítka než civilisté. Nepřekvapuje mě proto, že pan prezident hodnotil důvody k udělení milosti zásadně jinak než já.