Nevracíme se však někam do směšně zpuchřelých osmdesátých let minulého století, kdy na oficiálně hlásané nepřátelství vůči těm za železnou opnou už nikdo nevěřil a kdy hesly doby byla kontrola zbrojení a uvolňování napětí.

Jako bychom se dnes vraceli na samý začátek té nešťastné poválečné doby, kdy spojenectví vítězů nad Německem bylo rychle zvráceno v zuřivé nepřátelství a balancování na hraně války. Ukrajinská válka je jakousi novou Korejskou válkou a má paradoxně znovu i severokorejský komponent. Má rovněž z jedné strany svůj proxy charakter a podobně nejednoznačné výsledky. Stejně jako východoasijský konflikt v padesátých letech slouží jako katalyzátor dramatického zhoršení mezinárodních vztahů, válečné hysterie, oficiálně pěstovaného nepřátelství mezi státy a závodům ve zbrojení.

Kontrast s atmosférou a ideály devadesátých let - dobou optimismu, bourání zdí, obnovení svobody a přátelství mezi národy - nemůže být větší. Oficiální politikou dneška je šíření strachu, nenávisti a válečná hysterie. Nenávist k nepříteli je oceňovanou občanskou a politickou ctností. S nepřítelem nelze vyjednávat, nelze s ním uzavřít kompromisní dohody. Je to přece nový Hitler, tj. absolutní zlo a jakmile někam vstoupí Hitler, není o čem diskutovat a vyjednávat. Je to čisté zlo, a to musí být zničeno. Kdo si to nemyslí, kdo si dovolí mluvit o míru a hledá kompromis, je zrádce a kolaborant, zkrátka svině, a je třeba s ním zatočit.

Tato rétorika a z ní plynoucí politika charakterizovaly u nás tu nejostudnější dobu naší moderní historie – krvavá padesátá léta, kdy se pod podobnými záminkami likvidovali režimu nepohodlní lidé. Stydíme se za to, ale poučení si z této smutné doby dnešní politika a mediální mainstream nevzaly žádnou a surfují na podobné nenávistné vlně. Doba se sice změnila, zločiny už nejsou hrdelní, ale k profesní a společenské likvidaci nepohodlných stačí. A tak jako ke své hanbě bylo formálně civilizované Československo v padesátých letech v čele stalinistické protizápadní hysterie a perzekuce, tak i dnes je míra domácí oficiální válečnické hysterie v dnešní Evropě ojedinělá.

Veřejnost je bičována dvěma liniemi hysterické propagandy:

1)    Rusko je zkrachovalá, všestranně zaostalá říše ovládaná šíleným tyranem, jejíž hospodářství je v úpadku a na prahu kolapsu. Ruská armáda nemá sílu k prolomení ukrajinské obrany, naopak Ukrajina s dodávkami pár kusů západní techniky může a musí zvítězit nad zpuchřelou jadernou velmocí, jejíhož zbrojního arzenálu se nikdo nebojí.

2)   Rusko je říše zla vedená novodobým Hitlerem po staletí se agresivně šířící do Evropy, kterou chce dobýt a ovládnout. Nebude-li poražena na Ukrajině, bez ohledu na existenci NATO na svých hranicích ostatní evropské země napadne a zotročí. Proto se musíme připravovat na válku, protože jenom porážka Ruska je řešením.

Že se tyto dvě linie propagandy navzájem vylučují, nikoho netrápí. Sloganem doby je válka a příprava na ni. Těm, kteří jsou u moci a přišli o podporu voličů, se hysterie hodí k vyvolávání strachu a potlačování opozice. A tak se nám objevuje znovu cenzura, krytá hesly boje s dezinformacemi, gumový nový zákon na ochranu republiky, umožňující kriminalizovat nepohodlné opozičníky a adorovaný militarismus.

O potřebnosti eskalace výdajů na zbrojení vůbec nikdo nepochybuje. Diskutuje se sice o snižování schodku státního rozpočtu, ale ve vztahu ke zbrojení je maximální utrácení oslavováno. Dvě procenta HDP jsou málo, musíme utratit víc. Nikdo se neptá, za co vlastně a zda to má smysl. A Trump teď řekl 5% HDP. Budeme tedy utrácet ještě zběsileji, jako bychom si bezpečnost mohli koupit.

Cožpak někdo věří, že za to, že jsme zaplatili tolik a tolik miliard, USA půjdou kvůli nám do sebevražedné války s jaderným Ruskem, anebo, že proto, že jsme nezaplatili, nás nechají napospas? Takto přece svět nefunguje.

Radši se zbavíme svobody a šance na prosperitu a budeme tak, jako generace našich rodičů a prarodičů žít pod Damoklovým mečem války a zbrojení.

Nikoho při tom nenapadne, že válečná psychóza slouží a prospívá i diktátorům a tyranům, proti nimž my prý bojujeme. Bezskurpulózní technologové moci Stalin a Mao dobře věděli, že pro udržení osobní moci jsou trvalý boj s nepřítelem a válečné ohrožení nezbytné. Prodlužují jim bezproblémový život u moci. Platí to stále.

V zájmu naší země a jejích obyvatel není válka a válečná hysterie, rozpad světa do soupeřících bloků a nové železné opony. Nevěřme nikomu, kdo se bude ve volbách snažit tuto vlnu rozdmýchávat a pokoušet se získávat ve volbách hlasy šířením strachu z cizích nepřátel.

V našem zájmu je rychlé skončení války na východě a uvolňování napětí, nikoliv závody ve zbrojení. Dokázaly-li se domluvit na mírové koexistenci Spojené státy a Sovětský svaz a zajistit světu půl století stability, o to více by se měli snažit tohoto výsledku dosáhnout dnešní světoví vůdci. Rizika jsou přece daleko větší. Přejme proto snahám Donalda Trumpa o mír na Ukrajině úspěch. Byl by i velkým úspěchem pro naši zemi.