Bezpečnostní záruka jinými slovy znamená, že země, která jí Ukrajině poskytne, se zavazuje v případě jejího opětovného napadení Ruskem s touto jadernou velmocí vstoupit na straně napadené země do války. To je velmi vážná věc, jíž  vláda, která takovou záruku poskytne, riskuje osud a existenci vlastní země a jejích obyvatel. Je třeba si to takto otevřeně říci, abychom dobře rozuměli tomu, co Ukrajina po svých podporovatelích požaduje a proč se oni zdráhají jí takové závazky poskytnout.

 Ukrajina se o získání takové jednoznačné bezpečnostní záruky snažila prakticky od počátku tohoto století v podobě získání členství v NATO, které se předtím rozšířilo o některé bývalé postkomunistické země daleko na východ.

NATO po pádu komunismu a zániku Varšavské smlouvy ztratilo svůj původní smysl, neboť Rusko potácející se v jelcinovském rozvratu a ekonomickém pádu přestalo být USA a evropskými velmocemi chápáno jako vážný soupeř a hrozba. Východoevropské postkomunistické a postsovětské země vzhledem ke své historické zkušenosti se však  obav v Ruska nikdy nezbavily a v členství v NATO viděly definitivní potvrzení svého vyvázání se z ruské sféry vlivu a začlenění do bohaté západní části světa.

Pro USA se tak NATO nakonec stalo výhodnou platformou, jak pronikat do prostoru bývalého východního bloku, upevňovat tam jeho prostřednictvím svůj vliv a případně i ovlivňovat dění v samotném Rusku. Význam NATO jako politické platformy využitelné pro podporu a prosazování americké politiky postupně v očích amerických stratégů výrazně přesáhl jeho význam vojenský. Americká vojenská dominance totiž získala takový rozměr, že pro ostatní členy fakticky znamenala rezignaci na snahu zajistit svou obranu vlastními silami. O tom jasně vypovídá tristní situace ozbrojených sil  drtivé většiny evropských členů NATO a jejich zmatené reakce na dnešní změnu americké politiky a mezinárodní situace, stejně jako pocit Trumpovy administrativy, že je pro ně NATO vlastně přítěží.

USA nepokládaly a nepokládají Rusko za svého globálního soupeře a existenční hrozbu, jakou byl v minulosti Sovětský svaz. Tím se po třiceti letech „amerického míru“ (Pax Americana) stala Čína, která ekonomicky i vojensky vyrostla do podoby globální supervelmoci. Rusko bylo Západem vnímáno sice jako komplikovaný partner disponující ohromným jaderným arzenálem, který ale disponuje velmi atraktivními obchodními příležitostmi a ekonomicky není konkurent, ale spíše se Západem doplňující se komplementární dodavatel surovin.
V této atmosféře nebylo rozšiřování NATO bráno USA jako reálný a vážný  závazek vstoupit do války v případě napadení nových východoevropských členů Ruskem a riskovat tak třetí světovou válku. Nikdo ani vážně nepředpokládal, že by se z rozvalu po rozpadu SSSR otřesené Rusko mohlo vojenské agrese vůbec odvážit. Čečenské války a ruská operace v Gruzii nepřesvědčily o schopnostech ruské armády vést moderní válečné operace. Západ byl ve vytrvalé mocenské ofenzívě a Rusko v defenzívě. Západní velmoci mu nepřiznávaly ani zónu vlivu v zemích bývalého SSSR, v nichž silné vazby na Rusko dosud přetrvávaly. Příkladem tohoto přístupu může být evropský projekt s názvem Východní partnerství, jehož smyslem nebylo rozvíjet spolupráci s Ruskem, jak by si mohl někdo málo informovaný namlouvat, ale naopak oddělení postsovětských republik od Ruska a jejich připoutání k EU. Rusko tyto tendence vnímalo velmi negativně a rozpory začaly sílit.

Režim Vladimíra Putina  na překonání hospodářské a vojenské slabosti Ruska horečně pracoval. Opustil věčné neúspěšné pokusy Rusko demokratizovat a vrátil se k dlouhé tradici autoritativní vlády a tuhého centralismu, který po vzoru carského i komunistického režimu vsadil na udržení jednoty a pořádku silou potlačující vznikající problémy a antagonismy. Nahrála mu z ruského pohledu příznivá ekonomická situace ve světě a vysoká ceny paliv a surovin, což umožnilo stabilizovat státní finance a podstatně zvýšit životní úroveň obyvatel. Ti za Putinovy vlády zažívali nejen v kontrastu s rozvratem jelcinovské éry, ale vůbec v celé ruské historii z hlediska životní úrovně nejlepší a paradoxně i v ruských poměrech relativně nejsvobodnější období historie, což režimu zajistilo širokou společenskou podporu. V tom existoval výrazný rozdíl od Ukrajiny, která se až do války v roce 2022 nevymanila z postsovětského chaosu, hospodářského úpadku, chudoby  a s tím spojené masové emigrace.

Sílící putinovské Rusko už nehodlalo připustit další omezování své sféry vlivu, naopak chtělo být uznáno za velmoc s respektovanými zájmy. Začalo silně zbrojit a asertivně působit na Blízkém východě (Sýrie), v Africe i ve Střední Asii. Západ to nebral na vědomí a bezstarostně se s Ruskem pustil do zápasu o Ukrajinu, které sliboval členství v NATO a EU. Další průběh tohoto střetu je dobře znám.

Pro nás i Ukrajinu je podstatné to, že se ukázalo, že opravdové bezpečnostní garance, o nichž dlouhodobě Ukrajina sní, jí nikdo nechce a nikdy nechtěl vážně poskytnout. Dnes je situace o to horší, že Rusko svou agresí západní velmoci přesvědčilo, že opravdu neváhá jít kvůli Ukrajině do války a učiní tak kdykoliv znovu. Členství Ukrajiny v NATO, projekt, kvůli němuž se celá dnešní ukrajinská tragédie rozpoutala, tak dnes vůbec není na stole.
               
Doba se změnila a dříve unipolární svět s nezpochybnitelnou americkou hegemonií se rozpadá do multipolární struktury. USA dnes jasně dávají najevo, že mají svou výsostnou sféru vlivu, kterou je západní polokoule, a jsou připraveny jednat o podobných sférách dalších velmocí a respektovat je. Tato bezpečnostní strategie staví nad smyslem a existencí NATO velký otazník.  Celkově tento vývoj znamená velké oslabení dosavadního západního bloku a velké snížení jeho akceschopnosti. Bez USA bude mít Evropa velké problémy  ubránit sebe sama, natož pokračovat v expanzi na východ.

Do přímé války s Ruskem o Ukrajinu se nechce vůbec nikomu. Proto všechna jednání o nezpochybnitelných západních bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu poté, co se podaří dojednat mír či alespoň příměří, jsou pouze pokryteckým divadlem. Těžko může někdo soudný věřit tomu, že ti,  jejichž vojska nepřišla Ukrajině pomoci s ruskou agresí dnes, příště prý už opravdu zasáhnou. Potvrdila to zcela jasně i pařížská schůzka koalice ochotných. Z 30 zemí pouze Británie a Francie předstírají, že jsou ochotny někam posílat malý počet vojáků, ale to jen v případě, že na Ukrajině bude už mír.
 
Ukrajina již získala po vzniku své samostatnosti v roce 1994 bezpečnostní garanci od tří velmocí včetně Ruska v rámci tzv.  Budapešťského memoranda. Nikoho v roce 2022 po ruském útoku ani nenapadlo, že by měla být honorována. Prý to nebyla řádně ratifikovaná mezinárodní smlouva. Ne, do války s jadernou mocností se nechodí kvůli formálním procedurám. Jde o existenci země, o existenci lidstva. Ukrajina bohužel proto žádné vážné a spolehlivé bezpečnostní garance nedostane. Nikdo za ní nic nevybojuje, nikdo jí před ničím neochrání. Tomu musí přizpůsobit svou politiku, reálně hodnotit své možnosti a s vědomím toho se snažit  zachránit  maximum své státnosti a suverenity.

Zatím se však nezdá, že by si to Zelenskyj a spol. uvědomovali nebo byli schopni takto jednat. O výsledku současných mírových jednání lze proto mít oprávněně vážné pochybnosti.