Oslavovaný závazek evropských členů NATO dávat na zbrojení 5% svého HDP bude mít velmi zásadní důsledky. Nejde o to, že na to velká část z nich nemá, nebo že tyto prostředky nebude mít za co utratit. 5% HDP na zbrojení znamená, že v našem sousedství vyroste z Německa obří vojenská mocnost, a to promění Německo, Evropu i postavení naší země.

Jenom pro ilustraci – německá ekonomika je největší v Evropě a cca 2,5x větší, než ekonomika ruská. To znamená, že pokud válčící Rusko dnes vydává na zbrojení přes 6% svého HDP, bude Německo v míru dávat na zbrojení dlouhodobě více než dvojnásobek takové sumy. Stane se tak jednou ze světových vojenských mocností.

Militarizace Německa, kterou jeho obrovský HDP umožní, bude znamenat zásadní změnu německé politiky tak, jak se projevovala po druhé světové válce. První příznaky této změny můžeme pozorovat již nyní v chování a postojích nového německého kancléře Friedricha Merze. Německo se z pacifistické, tragickou historií poučené a mezinárodně-politicky zdrženlivé země vrací někam, kde ho málokdo v Evropě chtěl znovu mít – do pozice ambiciózní, sebestředné, asertivní velmoci, příliš velké a silné pro udržování rovnováhy na kontinentě, velmoci zahleděné do sebe, která nemá mnoho pochopení pro zájmy a potřeby svých partnerů.

Militarizace vyvolaná závazkem na obří zbrojení vrátí Německo zpět k tradicím, které by především jeho slabší východní sousedy měly velmi zneklidňovat, ne-li děsit. Jaké to budou vojenské tradice, k nimž se znovuzrozená německá vojenská moc bude vztahovat? Bude to Drang nach Osten Řádu německých rytířů, šířících v Pobaltí „západní hodnoty“ ohněm a mečem? Bude to agresivní pruská vojenská tradice Fridricha Velikého a brilantní vojenské umění zlopověstného pruského generálního štábu vítězícího v mnoha válkách mimo jiné i na našem území? Co militarizace Německa udělá s pohledem této země na vlastní dějiny a vztahy se sousedy, zatížené stále velkými historickými břemeny? Nevíme, ignorujeme to a tváříme se, že nás to nezajímá a snad ani nemá zajímat.

Přitom pro nás a naši zemi jsou to otázky daleko zásadnější, než kdo zvítězí ve válce na dalekém Donbase a kdo si ponechá Krym. Dnešní Německo totiž není stabilní a prosperující země. Je to země znejistělá a otřesená chybnou migrační a klimatickou politikou, které její elity v posledních letech provádějí a které bezohledně vnucují i ostatní Evropě. Ukazují při tom, že nejsou schopny reflexe a změny politiky, a to přináší rostoucí společenské napětí, rozdělení společnosti a nárůst extrémismu. Vážné úvahy ze strany dnešní německé vládní koalice o zákazu druhé největší politické strany opoziční AFD ukazují, že německá demokracie je v těžké krizi. To vše v situaci, kdy Německo vzhledem k demografickému a migračnímu vývoji čeká v následujících desetiletích výrazná etnická a kulturní proměna s těžko předvídatelnými výsledky. Co tedy tento sám sebou stále více nejistý, ale po zuby vyzbrojený obr udělá se svou znovu nabytou silou, je velmi nejasné.

K tomuto vývoji dochází na pozadí zcela evidentního vzdalování se USA Evropě a v situaci, kdy je Rusko v důsledku své agrese vůči Ukrajině společným úsilím NATO a EU ekonomicky a politicky fakticky jakoby vyhnáno mimo náš kontinent. Nastává tak situace, která byla cílem Německa v první a do jisté míry i ve druhé světové válce – periferní velmoci – USA a Rusko - jsou mimo a na kontinentě dominuje Německo. Ve dvacátém století se musel spojit prakticky celý svět, aby realizaci tohoto cíle zabránil za cenu dvou světových válek. Dnes tuto situaci pomáháme sami vytvořit s odzbrojující naivitou a lehkomyslností.

Především česká politika by měla zpozornět. Prvořadou světovou vojenskou mocností se znovu stane země, s níž jsme historicky měli velmi komplikované vztahy a která ve dvacátém století byla rozhodným odpůrcem naší státnosti a suverenity, země, která nás brutálně okupovala a s níž ve vzájemných vztazích existuje významná zátěž, která může za určité politické konstelace znovu vyústit v nároky a požadavky vůči nám, a současně země, na níž jsme hospodářsky silně závislí a která je naším největším hospodářským partnerem. Je zjevné, že v současné vojensko-politické konstelaci v Evropě s jednoznačnou německou dominancí nám hrozí postavení protektorátu se všemi riziky, které to znamená.

Nejasné je, jak se v této velmi nevyvážené konstelaci bude vyvíjet projekt Evropské unie, která může nakonec hrát pouze úlohu fíkového listu pro německou hegemonii na našem kontinentě. Dnes na něm neexistují síly, které by byly schopny moc Německa, navíc znovu těžce vyzbrojeného, vyvážit, korigovat či dokonce omezit. Politicky rozdělená, zadlužená a migrací rozvrácená Francie může obtížně bránit německé hegemonii v Evropě . Velká Británie ji poprvé po třech stoletích akceptovala, v právě uzavřené kensingtonské dohodě podpořila neomezené německé vyzbrojování a uzavřela se svým tradičním soupeřem bilaterální vojenský pakt. Jihoevropské i severoevropské země potřebnou váhu postrádají a východní Evropa se znovu nachází v delikátní situaci mezi Německem a Ruskem. Polská politika napříč tamějším politickým spektrem si je této výzvy již velmi dobře vědoma, o čemž svědčí její viditelně klesající nadšení z ukrajinské války a jejích souvislostí i rostoucí nedůvěra k jeho západnímu sousedu. Slovensko a Maďarsko se snaží posílit své postavení hledáním vyváženějších vztahů k určujícím velmocem.

Česká politika si však žádné otázky neklade. V případě problémů s naším velkým západním sousedem přitom nemáme žádné spojence, není se kam obrátit. USA nezajímáme, Rusko chceme mít navždy nepřítelem, se sousedy nespolupracujeme. Dnešní vláda je smířena s protektorátním postavením, zuřivě bojuje cizí války a věří, že to jako vždycky bez našeho velkého přičinění nějak dobře dopadne. Do třetice to ale vyjít nemusí. V našem zájmu je proto co nejrychlejší skončení války na Ukrajině a návrat k uvolňování napětí a mírové Evropě. S militarizací a novou studenou válkou, kterým tak nadšeně pomáháme na svět, tragicky prohrajeme.

Jiří Weigl

institutvk.cz