Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Patří zbraně do dětských rukou?

Za mého mládí platilo, že ne, ale… Už i my jsme jako kluci museli mít mezi hračkami nezbytné napodobeniny pušek a pistolí, protože s nimi se z nás lehčeji stávali kovbojové, indiáni, stopaři, zálesáci, vojáci, či banditi a lupiči, no prostě odvážní hrdinové.

Kdo měl opakovačku na kapslíky, býval „přirozeným“ velitelem kovbojů či šéfem banditů. Vzory ozbrojených chlapáků nám tehdy dodávaly hlavně dobrodružné knížky a také (v porovnání s dneškem velmi skromná) filmová a televizní produkce. Jasně, naše tehdejší henryovky, medvědobijky, kolťáky a samopaly nemohly nám ani kamarádům ublížit, ale jejich přítomnost přesto zvyšovala v dětských duších respekt a sebevědomí. Vzpomeňte si, jak jste se cítili, když jste poprvé mířili na terč ze vzduchovky a zasáhli jste střed… Se skutečnými zbraněmi jsme se pak potkali až v rané dospělosti během vojenské služby, naučili jsme se z nich nejen střílet, ale také je rozebírat, skládat, čistit, a hlavně jsme poznali pravidla, jak s nimi bezpečně zacházet.

Jak je to dnes? Obchody nabízejí dětem nepřeberné množství hraček v podobě různých zbraní, včetně těch střelných. O tom, že ve virtuálních světech filmů, videoher apod. jsou zbraně všudypřítomnou samozřejmostí, nemá smysl diskutovat. Když ale hra skončí a děti v prepubertálním věku hračky odloží, se skutečnými zbraněmi už se většinou nepotkají, takže se s nimi nenaučí nejen dobře střílet, ale ani s nimi bezpečně zacházet (teď pochopitelně abstrahuji od malé skupinky mladých sportovců, kteří našli zalíbení např. ve sportovní střelbě, biatlonu, moderním pětiboji či v podobných sportovních disciplínách).

Bezpečnostní situaci dnešního reálného světa označují experti jako nejhorší od konce studené války, někteří jdou dokonce až ke konci druhé světové války. Ať chceme či nechceme, pravděpodobnost rozšíření ozbrojeného konfliktu na naše území se stává stále více reálnou. Vedle toho už přestalo být zaoceánskou kuriozitou, že dítě či adolescent vtrhne do školy a střelnými zbraněmi rodičů zavraždí spolužáky nebo učitele. Teroristické útoky se zatím sice odehrávají mimo území ČR, ale jak dlouho to vydrží? I u nás se občas dozvíme o neštěstí proto, že si dítě hrálo s nabitou zbraní atd.

Není tedy divu, že součástí několika posledních průzkumů agentury Sanep s bezpečnostní tématikou (viz níže) byla i snaha zjistit, jak se na vztah dětí a střelných zbraní dívají naši dospělí občané.

Jedna pětina (ano + spíše ano) kladných odpovědí není úplně málo, ale zajímavé je, že si to lidé přejí čím dál tím méně.

Zavedení střeleckého výcviku do školních osnov podporuje dnes pouhých cca 12 % občanů, zatímco s tím, aby se děti učily zacházet se střelnými zbraněmi, souhlasí víc než 20 % občanů. Kde se tedy mají děti se zbraněmi potkávat? Jen ve sportovních klubech, nebo v rodině?

Čím je dána skutečnost, že lidé v ČR v posledních dvou letech stále více odmítají, aby se děti učily se střelnými zbraněmi zacházet? Souvisí to se stále se zvyšujícím názorem, že o občany by se měl v případě ohrožení postarat stát prostřednictvím svých ozbrojených složek? Mají pak lidé v případě ohrožení jen pasivně čekat na příchod „spasitelů“, anebo by se měli podle možností chránit a bránit také sami? Je odluka dětí od zbraní součástí zavírání očí před blížícím se nebezpečím? Nebylo by vhodné děti se zbraněmi seznámit, naučit je s nimi zacházet a zároveň jim vysvětlit, kdy a proč by se měly a mohly používat? Můžeme vyloučit, že dříve či později budou naši bojeschopní muži podle stále platného branného zákona mobilizováni a povoláni do armády? Nehodilo by se v tom případě, kdyby nekoukali na zbraně jako telátka na nová vrátka, ale uměli s nimi aspoň v minimální míře zacházet a používat je? Platí i pro zacházení se zbraněmi, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš?

Takových a podobných otázek bychom mohli položit ještě mnoho a vím, že odpovědět na ně je pěkná fuška.

Jen pro dokreslení situace, držitelů zbrojních průkazů u nás neustále přibývá, aktuálně už je jich více než 316 tisíc a počet registrovaných střelných zbraní přesáhl milion.

Zvážit všechna PRO a PROTI není nikdy jednoduché, ale v případě, že se jedná o nebezpečnou oblast, je to ještě složitější. Je samozřejmě na rodičích, jestli svoje děti se zbraněmi seznámí, nebo ne. Ale rozhodnutí, které by se týkalo všech dětí, by musel udělat stát. Zatím jsou země, kde se děti ve škole střílet učí, v menšině.

Zkuste si třeba „jen tak“ představit, že jste premiérem či ministrem a na zasedání vlády rozhodujete o tom, jestli se má stát výuka střelby a bezpečného zacházení se zbraněmi součástí povinné školní výuky… A neříkejte, prosím, že ministrem být nechcete, nebo že k tomu nemáte dostatek informací, prostě se jen sami pro sebe rozhodněte, jestli dává či nedává smysl, aby děti uměly se zbraněmi zacházet.

Zdeněk Ertl