Americký zahraničně politický portál Responsible Statecraft, který patří k vlivnému „realistickému“ think-tanku Quincy Institute, tvořícímu protiváhu k aktivistickému Council on Foreign Affairs, je významným ideovým podporovatelem snahy prezidenta Donalda Trumpa ukončit ukrajinské krveprolití, nebo aspoň angažovanost Spojených států v tomto konfliktu. Z příspěvků, ke kterým patří i ten, který přebíráme, vyplývá jasný závěr, že role hegemona je pro USA ztracena. Nezbývá než realisticky respektovat oprávněné zájmy dalších velmocí, jak se to promítlo i do nové strategie Spojených států.

K tomu patří nezbytnost zbavit se iluzí o situaci v Rusku. Vzdát se planých očekávání, že sankce zaberou a bude to veřejnost, kdo prosadí ukončení „speciální operace“. Důvody, proč se Rusové nevzbouřili a neukončili válku na Ukrajině, analyzuje na stránkách RS hostující výzkumnice na otázky Ruska a Euroasie na londýnské King's College Anna Matveeva. Příspěvek jsme mírně zkrátili.
„Po rozpadu Sovětského svazu se nové Rusko potýkalo se složitým problémem, jak vytvořit národní identitu, která by podporovala integraci se Západem, a přitom zachovala tradici ruské jedinečnosti.

Postoj veřejnosti k této otázce výrazně změnila až válka na Ukrajině, která sjednotila většinu ruského obyvatelstva za souborem národních idejí. Byl to další příspěvek k odolnosti, kterou Rusko ve válce prokázalo, a pomohlo to zmařit naděje Západu, že ekonomický tlak a těžké ztráty na životech podkopou podporu války a prezidenta Vladimira Putina.

Téměř čtyři roky války Rusko hluboce proměnily. Pod vlivem státní propagandy si mnoho obyčejných Rusů vypěstovalo pocit hrdosti na to, že Rusko přežilo tváří v tvář nepřátelství Západu. Tento pocit byl podpořen projevy pohrdání Západu vůči ruskému lidu a ruské kultuře – urážkami, které státní média v Rusku pilně citují.

Již nějakou dobu se zdá, že vlastenectví je na vzestupu: nábor do armády stabilně postupuje, muži jsou ochotni sloužit (přiznejme, že za extrémně vysoké platy) a ani hnutí „Pomozte armádě“ vedené ženami a důchodci neochabuje. Vyjadřovat se proti proudu je považováno za společensky nepřijatelné, nejen nebezpečné.

I když to bylo Rusko, které napadlo Ukrajinu a které pokračuje v útocích na bývalý „bratrský národ“, mnoho Rusů vnímá válku jako obrannou a nevyhnutelnou. Vnímání vnější hrozby sjednotilo většinu národa a protizápadní postoje se staly všudypřítomnými. Mnoho Rusů je přesvědčeno, že Západ Rusku neprospívá a že by mu při první příležitosti ublížil, pokud by nebylo dostatečně silné, aby se samo ochránilo.

Stát, který má povinnost chránit, by měl být podporován – paradoxně i v případě, že tak neučinil, jak dokládá příklad vpádu do Kursku. Zprávy o civilistech, kteří byli sedm měsíců uvězněni pod ukrajinskou okupací, přiblížily mnoha Rusům realitu války. Útoky na ruské území, které podle oficiálních údajů vyústily v 621 civilních obětí, vyvolaly v evropské části Ruska pocit nejistoty. Příchod Trumpa přinesl odklon od nepřátelství vůči USA, ale převládající postoj k jeho mírovým iniciativám je skeptický.

Kořeny nového pocitu národní identity nehledejme pouze ve válce. Vychází také z ekonomické dynamiky. Ruská ekonomika, která je nejvíce sankcionovaná na světě, zaznamenala tři roky po sobě trvalý růst. Navzdory inflaci panuje všeobecný optimismus ohledně budoucnosti. Válka stimulovala inovace. Státní a soukromí výrobci pohánějí technologický pokrok, podobně jako tomu bylo během druhé světové války, kdy byly vytvořeny rakety Kaťuša a tanky T-34. I když ne všechny vynálezy jsou průlomové, je jich mnoho a jsou hojně propagovány.

Ruský model rozvoje představuje další klíčový pilíř identity. Velké státní závazky, veřejné investice, dostupné služby a nízké daně jsou obvyklými normami, které ruští občané očekávají a které tvoří součásti sociální smlouvy mezi nimi a státem. Domnívají se, že jejich protějšky na Západě jsou v tomto ohledu znevýhodněny.

Národ také zažívá jakousi kulturní renesanci. Ačkoli veřejnost byla zpočátku šokována zrušením ruské kultury na Západě v roce 2022 a vnímala to jako kolektivní trest, stalo se to novou normou. V důsledku toho se pozornost přesunula k domácím zdrojům a ruské veřejnosti. Ve velkých městech bylo otevřeno mnoho nových divadel, divadelních her, hudebních koncertů, uměleckých galerií a kulturních zařízení, které uspokojují rostoucí poptávku po těchto nabídkách. Již během pandemie COVID-19 Rusové objevili svou vlastní zemi, což se projevilo růstem domácího cestovního ruchu i do dříve nepřístupných regionů jako Dagestán nebo Čečensko.

Na začátku války uprchlo z Ruska na protest asi 170 kulturních osobností, včetně 76leté ruské divy Alli Pugačevové a herečky Čulpan Chamatové, která hrála v mezinárodně uznávaném filmu „Sbohem, Lenine!“ Ze všech emigrantů byly tyto dvě osobnosti nejvíce uznávané jako ikonické tváře ruské populární kultury. Pugačevová, která se pohybuje mezi Izraelem, Kyprem a Lotyšskem, stále vzbuzuje zájem starší generace Rusů díky své extravagantní osobnosti, ale jako umělkyně ztratila na významu. Ironií je, že její bývalý manžel Philipp Kirkorov, který zůstal v Rusku, se stal nejoblíbenějším umělcem v zemi. Dosud jedinou kulturní osobností, která dokázala dosáhnout úspěšné kariéry na Západě, je režisér Kirill Serebrennikov, zatímco ostatní mají publikum hlavně v kruzích ruských emigrantů.

Situace ruských osobností v zahraničí, které čelí cizímu kulturnímu prostředí a nemají masové publikum ani stabilní financování, začala vyvolávat v domovské zemi posměch. Panuje názor, že Rusové, kteří odešli a věřili, že jejich protiválečný postoj bude odměněn novou kariérou na Západě, se hluboce zmýlili.

Důraz na ruskou kulturu se stal výraznějším, a to nejen kvůli válce. Rusko odmítlo ideologii „woke“, když se objevilo na globální scéně, a prezentuje se jako „pravá“ nebo tradiční Evropa 20. století. To oslovuje i mnoho liberálních Rusů, kteří toužili připojit se k západní civilizaci minulosti, a nikoliv k té, jaká tam panuje dnes. I mezi Rusy, kteří byli silně proti válce, panuje pocit uspokojení, že Rusko již nemusí kulturně ustupovat Západu.


(Dr. Anna Matveeva je vedoucí hostující výzkumnou pracovnicí na King's College London, Russia Institute, a autorkou knihy Through Times of Trouble: Conflict in Southeastern Ukraine Explained from Within, Lexington Books, 2018. Specializuje se na otázky míru a konfliktů a dříve pracovala v Rozvojovém programu OSN.)