Ještě nedávno jsme věřili, že technologický pokrok nám otevře dveře ke svobodě, pohodlí a tvořivosti. Dnes se ale stále zřetelněji ukazuje, že stroje už neslouží člověku, ale postupně jej nahrazují. A nejen v práci – i v každodenním bytí. Algoritmy ovládají naše vztahy, rozhodují o našich volbách, vybírají, co budeme číst, jíst a na co se budeme dívat. Automatizace se nezastavuje – bere nám nejen zaměstnání, ale i důvod každé ráno vstát.

Vize, ve které umělá inteligence a stroje nahradí lidskou námahu, působí jako sen pro ty, kdo si mohou dovolit žít z kapitálu. Pro většinu ostatních se ale mění v noční můru. Nejde už jen o výrobní linky či kancelářskou administrativu. AI dnes umí psát texty, skládat hudbu, vytvářet obrazy, diagnostikovat nemoci i řídit auta. Člověk přestává být nezastupitelný. A když stroje nahradí naši práci, kdo nám pak dá smysl?

Tohle není jen otázka filozofická, ale i velmi praktická. V reálném světě se začíná projevovat, že čím víc se technologizujeme, tím víc ztrácíme kontakt se sebou samými. Výrazným fenoménem posledních let je narůstající počet lidí, kteří se přestávají hýbat. Děti tráví celé dny u obrazovek, vyhýbají se pohybu, organizovanému sportu i přirozené hře venku. Uzavírají se do bublin sociálních sítí, kde dominuje srovnávání, závislost na pozornosti a virtuální identita. Výsledkem je prudký nárůst psychických potíží, deprese, úzkostí, poruch příjmu potravy i závislostí na technologiích. Přibývá obezity, kardiovaskulárních a metabolických nemocí i ztráty sociálních kompetencí. A co je horší – roste i pocit, že život ztrácí smysl. Kam tohle všechno povede? A co s tím vůbec chceme dělat?

Mnozí futuristé, jako například Ray Kurzweil, věří, že směřujeme k „singularitě“ – okamžiku, kdy člověk splyne s AI a překoná své biologické limity. Slibují konec nemocí, věčnou životnost a hojnost. Ale mezi touto vizí a současným světem leží pustina – svět, kde se lidská bytost stává nepotřebnou. Ti, kdo nejsou schopni držet krok s technologiemi, jsou odsouváni na okraj společnosti. A ti, kteří se přizpůsobí, často zjistí, že jejich práce i život jsou vyprázdněny, zbaveny lidského rozměru.

V této realitě ožívá dystopická imaginace spisovatelů minulého století. Ray Bradbury ve své rozhlasové hře „Night Call, Collect“ popisuje osamělého muže na Marsu, který si z nahrávek vytvoří iluzi společnosti. Nakonec ale zjistí, že ho pronásleduje jen echo vlastního hlasu. Není to jen příběh o technologiích – je to podobenství o tom, jak sami sebe nahrazujeme, až z nás zůstane jen ozvěna.

Pokud nezměníme směr, budeme dál budovat svět, který nás nepotřebuje. Stroje budou rozhodovat, pohybovat se, produkovat i komunikovat místo nás. Zůstaneme nečinní, pasivní, nemocní a psychicky zlomení. Technologie není zlá – ale bez lidského rámce, bez skutečné péče o tělo, mysl a vztahy, nás zničí.

Je nejvyšší čas obrátit pozornost zpět k člověku. K pohybu, ke komunitě, ke smysluplné práci, ke zdravému rozumu. Musíme přestat slepě následovat vývoj, který ignoruje základní lidské potřeby. Stroje nám mohou pomáhat, ale nesmí nás ovládnout. Jinak se opravdu probudíme ve světě bez lidí. A zůstanou už jen hlasy z reproduktorů: „Dobrý den, Bartone. Tady Barton.“

Zdeněk Ertl