Tito lidé bez přímé osobní závislosti začínají být unaveni a znechuceni nekončícími, nenávistnými výpady a osočováním. Je toho moc, stále v lidech živit soupeření, nenávist a stupňovat emoce a za každou cenu rozeštvávat společnost. Ukazují se meze budované polarizace, dávající šance na zlepšení a klidnější soužití. Například když stovky lidí hledaly ztraceného chlapce a zbytek občanů naší země jim a hlavně tomu chlapci držel palec.

Nikoho by ani nenapadlo ptát se, než se třeba postavil do rojnice na poli, koho chlapcova matka volila. 

Nikoho, dokonce ani média to nezajímalo. Je tedy naděje, že nenávist ještě v našich hlavách nezakořenila, ale jde spíš o nevraživost. Ta ale nevylučuje dialog. Ten a zkušenost nás snad vrátí do doby, kdy jsme se o politice hádali, často i vášnivě, ale dokázali jsme se potom mít zas docela rádi. Někteří, většinou starší lidé to tak stále mají. Je to dáno poučením z vlastních omylů, které mladým zatím chybí. 

Ale když mladým nebo starým dobrovolní hasiči hasí dům, když posádky z aut jedoucí kolem nehody pomáhají zraněným, když si lidé berou volna v zaměstnání a jedou pomáhat do povodní postižených oblastí nebo když posílají peníze těm, co se starají o zvířata, která trpí, nikoho nezajímá a nestará se, kdo koho volil!!! Najednou to není důležité.

 

Napřaženou ruku k úderu nechme klesnout ke stisku a mluvme spolu. Nemusíme se mít rádi, ale řeč je nutná k vzájemnému pochopení a porozumění a toleranci. Napřažená ruka ke stisku, to je gesto hodné vánočního zamyšlení.