Podle Burcha nebyl Mojžíš historickou postavou, nýbrž zcela nebo částečně smyšleným archetypem, jehož skutečným předobrazem mohl být zapomenutý egyptský princ a velekněz jménem Thutmose, bratr slavného faraona Achnatona. Tato teorie vychází z kombinace moderní archeologie, textové kritiky Bible a znalostí o dějinách starověkého Egypta.

Burch upozorňuje na skutečnost, která už delší dobu mate biblisty i egyptology: Mojžíšovo jméno je egyptského původu. Hebrejská etymologie „vytažený z vody“ je zjevně až dodatečný výklad, zatímco jméno Mose, případně Thutmose (doslova „zrozený z Thovta“) bylo běžné mezi egyptskou šlechtou.

Mojžíš je v Bibli označen za „egyptského prince“, který byl vychován na faraonově dvoře. Pokud by šlo o postavu zcela smyšlenou, proč by ji autoři obdařili egyptskou identitou, a to v době, kdy byli Egypťané vnímáni jako úhlavní nepřátelé? Jedním z možných vysvětlení je, že původní postava, na níž byl Mojžíš založen, skutečně Egypťanem byla.

Podle Burcha je třeba klíč hledat v osobě prince Thutmose, staršího bratra faraona Achnatona, známého průkopníka monoteismu. Thutmose byl nejen korunním princem, ale zároveň i veleknězem, tedy měl jak světskou, tak náboženskou moc. Po jeho záhadném zmizení z historických záznamů převzal moc jeho mladší bratr Achnaton, který radikálně zreformoval egyptské náboženství a uctíval jediného boha Atona.


Nejzásadnější problém biblického příběhu o Mojžíšovi představuje fakt, že neexistuje žádný archeologický důkaz o masovém odchodu Izraelitů z Egypta. Burch shrnuje sedm zdravým rozumem podložených argumentů, proč se žádný „Exodus“ v popisovaném měřítku nikdy nestal:

1. Miliony lidí bez stop – Žádné pohřebiště, žádné pozůstatky, žádné stopy po milionech lidí bloudících 40 let pouští.

2. Mojžíš je mimo Bibli tisíc let neznámý – První zmínky mimo Bibli pochází až z 4. století př. n. l., tedy přibližně tisíc let po údajné době života Mojžíše.

3. Ani starozákonní proroci Mojžíše neznali – Mojžíš se neobjevuje ani ve starších biblických knihách proroků, což je zarážející, pokud měl být dárce zákona.

4. Anachronismy – Zmínky o velbloudech, cihlách ze slámy nebo městech jako Ramses jsou historicky nepřesné a svědčí o tom, že text vznikl mnohem později.

5. Zákony „od Mojžíše“ se objevují až v 2. století př. n. l. – Přísné dodržování šabatu, zákaz nečistých jídel nebo monoteismus jsou doloženy až ve vrcholném helénismu

6. Stavební styl chrámu v Jeruzalémě kopíroval egyptské chrámy – především “Svatyni svatých“ (hebrejsky Kódeš ha-kodašim), běžnou v egyptské náboženské architektuře.


Podle Burcha lze za nejpravděpodobnější autory Mojžíšova mýtu považovat levity, což byl kmen či kasta kněžích, kteří převzali kontrolu nad náboženstvím v období po návratu z babylonského zajetí. Jejich ostré odmítnutí polyteismu a důraz na zákon může být stopou egyptského vlivu a snad i skutečnosti, že sami pocházeli z egyptského náboženského prostředí. Tuto teorii podporuje i podobnost mezi Aaronem, Mojžíšovým „mluvčím“ a veleknězem, a skutečnými veleknězi Egypta, jako byl právě Thutmose.

Kniha Deuteronomium, v níž jsou shrnuty klíčové Mojžíšovy zákony, je podle Burcha plná pozdějších vlivů. Byla zřejmě sepsána až kolem roku 131 př. n. l., kdy se v Judsku prosadilo striktní dodržování monoteismu, zákaz soch a nečistých jídel. Archeologické nálezy z předchozích století ukazují, že Židé běžně uctívali více bohů, jedli zakázaná zvířata a zobrazovali lidské postavy a zvířata na mincích i ve svatyních. Navíc se objevují artefakty zmiňující „Jahveho a jeho Ašéru“, tedy boží manželku.

Závěrem Burch připomíná pozoruhodnou podobnost mezi příběhem Mojžíšova dětství a starověkým akkadským mýtem o Sargonovi Velikém. I ten byl jako nemluvně umístěn do košíku a puštěn po řece, kde ho zachránila královská dcera. Tento motiv, který se opakuje napříč starověkými kulturami, svědčí spíše o literární než historické povaze Mojžíšova příběhu.