Nová strategie americké administrativy v oblasti vývozu zbraní je na první pohled prezentována jako racionální snaha posílit výrobní kapacity klíčových zbraňových systémů a lépe sladit zahraniční zakázky s potřebami Pentagonu. Při bližším pohledu však vychází najevo, že nejde ani tak o pomoc spojencům, jako spíše o další krok k upevnění dominance amerického zbrojního průmyslu a o přesun nákladů na bezpečnost na bedra zahraničních partnerů. Spojené státy tímto přístupem dávají jasně najevo, že jejich bezpečnostní politika se stále více řídí logikou průmyslové výroby a exportních kontraktů, nikoli vyváženým pojetím alianční solidarity.

Washington otevřeně deklaruje, že chce prostřednictvím zahraničních zakázek udržet v chodu výrobní linky zbraní, které jsou klíčové pro americkou armádu. Jinými slovy řečeno, spojenci mají pomoci financovat kapacity, které Spojené státy potřebují především pro sebe. Tento model vytváří asymetrický vztah, v němž jsou evropské a další partnerské země tlačeny do role odbytiště amerických zbraní, zatímco jejich vlastní průmyslové ambice zůstávají na okraji. Místo posilování obranné soběstačnosti Evropy se tak upevňuje dlouhodobá závislost na amerických dodávkách, náhradních dílech, softwaru i servisní podpoře.


Zvlášť problematické je, že nová exportní politika posiluje několik málo velkých amerických zbrojních koncernů, které již dnes dominují globálnímu trhu. Tyto firmy získávají stabilní a dlouhodobé zakázky, jež jsou nepřímo garantovány politickými rozhodnutími americké administrativy. Menší výrobci a inovační projekty, ať už v USA nebo v Evropě, se naopak ocitají v nevýhodě, protože nejsou součástí strategických programů Pentagonu. Tím se dále zužuje technologická diverzita a roste riziko, že obranný sektor bude stále více uzavřeným klubem několika privilegovaných dodavatelů.

Dalším sporným aspektem je morální rozměr celé politiky. Spojené státy deklarují, že chtějí podporovat obranu spojenců v nestabilních regionech, zároveň však rozšiřují vývoz vysoce účinných zbraní do oblastí, kde existuje reálné riziko eskalace konfliktů. Namísto snahy o deeskalaci a diplomatická řešení se tak zbrojní průmysl stává jedním z hlavních nástrojů zahraniční politiky. To posiluje globální závody ve zbrojení a přispívá k dalšímu vyostřování napětí mezi mocnostmi, uvedl deník The Wall Street Journal.


Pro Českou republiku to znamená další dilema. Na jedné straně stojí tlak na rychlou modernizaci armády a plnění aliančních závazků, na straně druhé riziko, že se země stane pouhým odběratelem zahraničních technologií bez významnějšího zapojení domácího průmyslu. Bez jasné strategie, která by systematicky podporovala české výrobce a jejich zapojení do mezinárodních projektů, hrozí, že nové americké nastavení povede k dalšímu odlivu prostředků do zahraničí a k dlouhodobé technologické závislosti.

Celkově lze novou americkou politiku vývozu zbraní vnímat méně jako projev odpovědné alianční spolupráce a více jako pragmatický nástroj k posílení vlastního vojensko průmyslového komplexu. Pod heslem posilování bezpečnosti se skrývá obchodní strategie, která upevňuje mocenské postavení Spojených států a přenáší část nákladů na spojence. Otázkou zůstává, zda si evropské země včetně České republiky dokážou včas uvědomit dlouhodobé důsledky tohoto přístupu, nebo zda se spokojí s rolí klientů v systému, který je nastaven především ve prospěch amerických zájmů.