Napětí na Blízkém východě se dnes neodehrává jen na mapě válečných operací, ale také na mapě světového obchodu. Po otřesech kolem Hormuzského průlivu se do popředí dostává další úzké hrdlo světové ekonomiky, Bab al Mandab, tedy námořní brána mezi Rudým mořem a Adenským zálivem. Právě tudy vede přístup k Suezskému průplavu, jedné z nejdůležitějších tepen globální dopravy. Ve chvíli, kdy jemenské hnutí Húsíů, podporované Íránem, dává najevo připravenost konflikt dále vyostřit, začíná být zřejmé, že svět nestojí jen před regionální krizí, ale před dalším testem zranitelnosti celé mezinárodní ekonomiky.

Podle původního článku serveru Times Now News, který se odvolává i na zprávy Wall Street Journal, zazněla z tábora Húsíů slova, která nelze brát jako pouhou rétoriku. Vůdce hnutí Abd al Malik al Húsí prohlásil, že jejich „ruce jsou na spoušti, pokud jde o vojenskou eskalaci a akci, kdykoli si to vývoj vyžádá“. Podle íránské agentury Fars jsou navíc síly napojené na takzvanou osu odporu v plné pohotovosti. Tato vyjádření skutečně zapadají do širšího obrazu současné regionální eskalace, zároveň je ale nutné dodat, že Reuters ještě 13. března upozorňoval, že Húsíové navzdory ostré rétorice do plného konfliktu zatím nevstoupili a po příměří z října 2025 své útoky na lodní dopravu přerušili. Jinými slovy, mezi hrozbou a jejím skutečným naplněním stále existuje rozdíl, ale trh i rejdaři reagují už na samotné riziko.  

Právě to je na celé věci nejdůležitější. Moderní světový obchod není závislý jen na tom, zda je průliv formálně uzavřen, ale i na tom, zda jej lodní společnosti, pojišťovny a armády považují za dostatečně bezpečný. A v tomto směru už škody vznikají. Reuters informoval, že velcí dopravci jako Maersk, Hapag Lloyd, CMA CGM či MSC začali kvůli eskalaci odklánět plavby mimo Suez a Bab al Mandab, často kolem Mysu Dobré naděje, což automaticky prodlužuje trasy, zvyšuje náklady, zdražuje pojištění a narušuje dodavatelské řetězce. Nejde tedy jen o otázku, zda někdo spustí blokádu, ale i o to, zda už samotná hrozba neplní stejný účel.  


A právě zde začíná být kritický pohled zcela namístě. Západní politici i velká část médií dlouhé roky rádi mluvili o odolnosti globalizovaného systému, o flexibilitě trhu a o schopnosti nahradit výpadky jinými trasami. Realita je však mnohem méně uklidňující. Námořní obchod stojí na několika úzkých místech, která nelze jednoduše obejít bez obrovských nákladů. Když je zasažen Hormuz, trh se přesouvá jinam. Když se zároveň dostane pod tlak i Bab al Mandab, začíná být zřejmé, že žádná skutečně levná a rychlá náhrada neexistuje. Finanční Times v těchto dnech popsal, jak se supertankery ve zvýšené míře přesouvají do saúdskoarabského přístavu Janbú na pobřeží Rudého moře, aby se obešlo ochromení Perského zálivu. Jenže tím se riziko nepřesouvá do bezpečí, nýbrž do dalšího ohroženého prostoru, protože i tato trasa naráží právě na Bab al Mandab.  

Tvrzení, že se svět dokáže s takovými šoky vždy vyrovnat, proto zní čím dál prázdněji. Ano, lodě mohou obeplout Afriku. Ano, některé státy mají ropovody k jiným terminálům. Ano, část přepravy lze přesměrovat. Ale všechna tato „ano“ mají dodatky. Znamenají delší plavbu, vyšší spotřebu paliva, menší počet dostupných lodí v oběhu, dražší pojistky, složitější plánování a v konečném důsledku vyšší ceny. To není technický detail. To je přímý zásah do cen energií, zboží, potravin i průmyslových vstupů. Reuters už v souvislosti s válkou kolem Íránu upozornil, že prudké omezení provozu v Hormuzu vyvolalo obavy z nové vlny drahoty srovnatelné s následky energetického šoku po ruském útoku na Ukrajinu. Pokud by se dlouhodobě rozkolísalo i Rudé moře, šlo by o další násobení téhož problému.  

Ještě tvrdší je pohled na politickou rovinu celé krize. Húsíové už dávno nejsou jen lokální jemenskou silou, kterou lze odbýt jako okrajový problém periferie arabského světa. Stali se součástí širší mocenské sítě, v níž Írán využívá spřátelené aktéry k vytváření tlaku na své protivníky. Právě proto není důležité jen to, co Húsíové skutečně udělají, ale i to, že mohou být vnímáni jako nástroj strategického vydírání. Výrok o „bitvě celého národa proti americkému a izraelskému nepříteli“, který článek cituje, není jen ideologický slogan. Je to sdělení, že námořní trasy, po kterých jezdí ropa, kontejnery i evropské zboží, mohou být vnímány jako legitimní prostor odvety.

Zde je na místě připomenout, že současná situace není izolovaná. Rudé moře zažilo útoky na komerční lodní dopravu už v předchozích měsících a letech a následky byly viditelné okamžitě. Toky ropy a dalších komodit přes Bab al Mandab se po začátku útoků zpomalily už na přelomu let 2023 a 2024, jak uváděl americký Úřad pro energetické informace. Nynější krize jen ukazuje, že svět se z předchozího varování nepoučil dostatečně. Místo aby si klíčové ekonomiky položily otázku, zda je normální opírat obchodní systém o několik snadno vydíratelných bodů, tváří se znovu překvapeně, že geopolitika zasáhla ekonomiku.  


Právě proto je třeba odmítnout uklidňující fráze, že jde jen o další epizodu napětí na Blízkém východě. Nejde. Jde o ukázku toho, jak křehký je systém, na němž stojí současná globalizace, a jak snadno může být zasažen skupinami, které samy nemusí disponovat klasickou námořní převahou. Stačí drony, rakety, miny, hrozba útoku a nejistota. Jak ukazuje Reuters ve svém rozboru Hormuzu, zabezpečit takové úžiny proti asymetrickým prostředkům je mimořádně obtížné i pro nejsilnější flotily světa. Pokud je těžké udržet plnou průchodnost v Hormuzu, pak představa, že Bab al Mandab lze prostě „ohlídat“ bez širších následků, je spíše politické přání než jistota.  

Zarážející je také informační rovina celé situace. V podobných krizích se často směšují potvrzená fakta, zpravodajské odhady, propagandistická prohlášení a mediální zkratky. V tomto případě je nutné držet se přesnosti. Není doloženo, že by Bab al Mandab byl v tuto chvíli plně uzavřen. Není doloženo ani to, že Húsíové již zahájili novou systematickou blokádu průlivu. Doloženo ale je, že hrozby zazněly, že rejdaři mění své trasy, že Hormuz je těžce narušen a že jakýkoli tlak na jižní vstup do Suezu by měl mimořádně závažné důsledky. Kritická žurnalistika proto nemá strašit, ale má přesně pojmenovat, co je riziko, co je realita a co je zatím varování. A právě to varování je dnes mimořádně silné.

V širším smyslu je to také připomínka selhání politických elit, které se rády tváří, že ekonomika a bezpečnost jsou oddělené světy. Nejsou. Zahraniční politika, vojenské operace, regionální mocenské střety a ideologické zástupné války dnes přímo rozhodují o tom, zda doplují tankery, zda projedou kontejnery a kolik bude stát energie. Kdo tuto souvislost nevidí, nerozumí dnešnímu světu. A kdo ji vidí, ale bagatelizuje ji, jen oddaluje okamžik, kdy účet dopadne na běžné obyvatele.

Jestliže tedy po Hormuzu začíná svět nervózně sledovat i Bab al Mandab, nejde o přehnanou paniku. Jde o racionální reakci na fakt, že druhý klíčový uzel světové námořní dopravy se může stát další pákou války. A pokud by se opravdu stalo, že tlak na tuto trasu poroste, pak nepůjde jen o problém Blízkého východu. Půjde o další důkaz, že světová ekonomika stojí na nebezpečně úzkých základech a že éra levné a samozřejmé globalizace se dál rozpadá před očima.



Zdroje: 1. Times Now News: After Hormuz, Another Chokepoint? Red Sea on Edge As Houthis Threaten To Block Access to Suez Canal; 2. Reuters: Why is it so easy for Iran to shut the Strait of Hormuz?; 3. Reuters: Shipping companies divert vessels around Cape of Good Hope after strikes on Iran; 4. Reuters: Why haven’t the Houthis, Iran’s allies in Yemen, stepped into war?; 5. U.S. Energy Information Administration: Red Sea chokepoints are critical for international oil and petroleum trade; 6. Financial Times: Supertankers rush to Red Sea port as Iran war chokes Gulf oil exports