Tvrzení, že Venezuela disponuje největšími ropnými rezervami na světě a že jejich otevření může rychle zvýšit globální nabídku ropy, patří k politicky nejvděčnějším argumentům posledních let. Detailní pohled na strukturu těchto takzvaných rezerv však ukazuje, že jde spíše o účetní a politickou konstrukci než o reálně dostupný energetický zdroj, který by mohl v dohledné době změnit situaci na světových trzích.

Oficiální čísla o ropných rezervách jsou výhradně údaji, které zveřejňuje samotný stát prostřednictvím své národní ropné společnosti. V případě Venezuely tato čísla nikdy neprošla nezávislým mezinárodním auditem. Ještě podstatnější je ale skutečnost, že samotné označení „rezervy“ nic nevypovídá o tom, zda je danou ropu možné těžit s využitím současných technologií a zda je taková těžba ekonomicky smysluplná při aktuálních cenách na světových trzích.

Venezuela není v tomto ohledu výjimkou. Již v osmdesátých letech minulého století došlo u několika států OPEC k náhlému a výraznému navýšení deklarovaných rezerv, aniž by byly oznámeny nové významné objevy. U Venezuely se tento skok odehrál mezi lety 2007 a 2010. Statistiky publikované v přehledech světové energetiky ukazují prudký nárůst papírových rezerv, který však nebyl podložen změnou technologických možností ani ekonomických podmínek těžby.


Proces těžby a zpracování této extra těžké ropy je energeticky i finančně mimořádně náročný. K samotnému uvolnění ropy z ložisek je nutné vstřikovat páru nebo vodu. Aby bylo možné surovinu dopravit potrubím, musí se míchat s ředidly, například s naftou či lehčími ropnými frakcemi. Následné zpracování vyžaduje složité upgradační technologie a vysoké vstupy zemního plynu. Vysoký obsah síry navíc znamená další náklady na její odstranění, aby výsledné produkty splňovaly environmentální normy.

Ekonomická realita je v tomto kontextu neúprosná. Zatímco světová referenční ropa Brent se pohybuje kolem 64 dolarů za barel, venezuelská extra těžká ropa se prodává s výraznou slevou, obvykle o 12 až 20 dolarů níže. K tomu je nutné připočítat náklady na ředidla, které mohou činit dalších zhruba 15 dolarů na barel. Výsledkem je, že producenti inkasují o 27 až 35 dolarů méně než u standardní ropy ještě před započtením investičních a provozních nákladů.


Taková důvěra však v současné Venezuele chybí. Země se potýká s hlubokou politickou a sociální nestabilitou, která byla dále prohloubena zahraničním tlakem, sankcemi a dlouhodobou izolací. I po formální změně v nejvyšším vedení zůstává u moci stejný aparát, který má za sebou vyvlastňování zahraničních ropných aktiv a uplatňuje vysoké daňové zatížení na zbylé provozy. Pro zahraniční kapitál jde o prostředí s mimořádně vysokým rizikem.

Představa, že zvýšení těžby ve Venezuele by mohlo v krátké době snížit světové ceny ropy, se tak jeví jako iluzorní. Paradoxně by bylo nutné výrazně vyšších cen, aby se vůbec vyplatilo uvádět do provozu většinu venezuelských ložisek. Politická rétorika o snadno dostupném ropném bohatství tak naráží na tvrdou kombinaci geologie, technologií a ekonomiky.

Podrobná analýza těchto souvislostí byla publikována na serveru Naked Capitalism a rozebírá, proč jsou venezuelské ropné rezervy spíše statistickým mýtem než realistickým řešením globální energetické situace.

Namísto slibů o rychlém otevření obrovských zdrojů tak Venezuela zůstává příkladem země, kde se papírové bohatství míjí s ekonomickou realitou. Její ropa sice existuje v zemi v obrovském objemu, avšak za současných podmínek zůstává stejně nedostupná jako dříve.



Zdroj: https://www.nakedcapitalism.com/2026/01/inside-the-economics-of-venezuelas-elusive-oil-reserves.html