Starověké Řecko znalo postavy, které stály na pomezí bohů, lidí a tajemna. V eposech, tragédiích i lidových pověstech vystupují kouzelnice, bylinkářky a nekromantky, které ovládají rostliny, přivolávají stíny mrtvých a „stahují Měsíc“. Zdroje se přitom rozprostírají od nejstarší epiky přes klasické drama až k helénistické a římské literatuře. Článek podrobně skládá obraz jejich původu a mocí, od Médeie z Kolchidy a Kirké na Aiaié až po pověstmi opředené čarodějnice Thessálie.

Nejznámější portrét čarodějnice starořecké poezie ztělesňuje Médeia,  cizinka z Kolchidy na východním okraji řecké představivosti, vnučka boha Hélia a zasvěcenkyně bohyně Hekaté. Euripidova tragédie ukazuje její bylinkářské pharmakeia, smrtící dary a krajní, morálně otřesné jednání v reakci na Iásónovu zradu. Pindaros v Pýthijské ódě IV dává Médeie roli prorokyně v příběhu o založení Kyrény. Její hlas je v této ódě stejně tvůrčí jako věštecký. Z obou děl vyrůstá kanonický obraz mocné, nebezpečné a „cizorodé“ čarodějnice.

Helénistická epika obraz Médeie dále prohloubila. V Argonautikách Apollónia Rhodského křísí psychologii hrdinky a motiv „krve na rukou“ po bratrovraždě. Klíčový je rámec očisty. Po Apsyrtově smrti míří Iásón s Médeií k samotné Kirké, jež je podle staré tradice očistí od poskvrny vraždy a tím stvrzuje, že Kirké není jen svůdná kouzelnice z Homérova světa, ale také autorita rituální čistoty. Toto napojení dvou nejznámějších čarodějnic ukazuje, že magie antiky není jen kouzelným „řemeslem“, nýbrž součástí náboženských a právních představ o vině a očistě.


Za „domov čarodějnic“ však bývala považována především Thessálie. Už antické texty a pozdější tradice ji líčí jako kraj, kde ženy „stahují Měsíc“, ovládají jedovaté i léčivé rostliny a zkoušejí nekromantii. Motiv stahování Měsíce dostal učenou racionalizaci: pověstná Aglaoniké z Thessálie podle Plútarcha předpovídala zatmění, která v lidové řeči působila dojmem, že „Měsíc srazí z nebe“. V literatuře římské doby se pak thessalská magie stává doslova emblémem nekromantické hrůzy.

Právě římský básník Lucanus situuje do Thessálie nejděsivější čarodějnici latinské epiky Erictho v knize VI Pharsalie. Její rituál, kdy na bojišti znesvětí mrtvolu a vynutí proroctví o budoucí porážce u Farsálu, je temným protějškem pobožné Sybilly z Vergilia. Z Lucanova líčení je patrné, jak se thessalská pověst proměnila v literární topos, kraj kouzel, krve a hrobů.

K thessalské tradici patří i kněžky a bylinářky, jejichž kultické zázemí souviselo s lokální bohyní Enodií, často ztotožňovanou s Hekaté. Tajemství rostlin, léčivých, omamných i jedovatých, se zde setkávalo s hraničními rituály, procesími s pochodněmi či ochranou křižovatek a prahů. Právě Hekaté, původně vysoká bohyně u Hésioda, získává později silné vazby na noc, čáry, psy, klíče a trojcestí; z okraje polis tak „dohlíží“ na sféru, kde se magie dotýká každodenního života.

Lidové vyprávění, které přežilo až do novověku, v Thessálii přisuzovalo ženám moc nad láskou i nebem. Novinářské přepisy řeckých pověstí zmiňují, že „dobrou“ čarodějku šlo poznat podle moci nad Měsícem a že lidé vídali trojice žen tančit na střechách domů a „spouštět“ z nebe světlo. Jakkoli jde o folklór, přesně odráží starověký stereotyp zhustit rozptýlené obavy a naděje do výrazných ženských figur.


Z pramenů také plyne varování pro dnešní čtení: slovo „čarodějnice“ je moderní nálepka, kterou starověk sám nepoužíval jednotně. Rozlišoval spíše praktikující (goêtes), bylináře (pharmakeis/pharmakídes), věštkyně a kultické role. Stejné postavy mohly být v jednom kontextu bohyněmi či kněžkami a jinde „zlými“ kouzelnicemi. Proto je důležité vnímat Médeiu i Kirké v napětí mezi posvátnem, vinou, lékem a jedem, a thessalské tradice jako kulturní obraz, který literáti znovu a znovu přetvářeli.

Přehled původu pak vypadá takto. Médeia vyrůstá z černomořské Kolchidy a do řeckého světa vstupuje „z východu“ jako zosobnění cizosti, vášně a bylin. Kirké sídlí na západním okraji Oikúmené, na Aiaié u italských břehů, a její kouzla jsou těsně spjata s pohostinností, proměnou a radou poutníkovi. Thessálie, rozkročena uprostřed Řecka, je zase laboratoří lidových i učených představ o magii, od Aglaoniké, která „stahuje Měsíc“, po temné obřady na bojištích Pharsalie. Společně tvoří mapu, na níž se starověké Řecko vyrovnávalo s hranicemi moci, víry a lidské svobody.

Zdroje, na nichž článek staví, a další doporučené čtení: novinový přehled řeckých pověstí o čarodějnicích a Thessálii (ProNews), Homér Odysseia X (Kirké), Pindaros Pýthijská IV (proroctví Médeie), Apollónios Rhodský Argonautiky IV (očištění u Kirké), Lucanus Pharsalia VI (Erictho), studiová literatura k Hekaté, Enodii a thessalské magii.