Na planetě se dnes mluví více než sedmi tisíci jazyky a přibližně čtyři z deseti jsou ohrožené zánikem. Není výjimkou, že některé z nich mají méně než tisíc mluvčích, zatímco více než polovina lidstva používá jen pár desítek nejrozšířenějších jazyků; populární shrnutí Ethnologue dlouhodobě upozorňuje, že několik desítek jazyků sdružuje ohromnou většinu obyvatel světa. UNESCO přitom varuje, že ohrožených je nejméně 40 % jazyků a každé dva týdny v průměru jeden mizí z běžného užívání.

Na takto kluzkém terénu se otázka „který jazyk je nejstarší“ mění spíše v odbornou debatu o tom, co přesně měříme. Zaznamenat mluvený jazyk v pravěku nedokážeme; můžeme jen sledovat jeho stopy v písmu a v příbuzenských vztazích uvnitř jazykových rodin. Lingvisté proto většinou volí praktické kritérium „nejstarší písemně doložený jazyk“ a sledují vůbec první nesporné zápisy. A současně připomínají, že jazyky se neustále proměňují, dělí a vzdalují (z někdejšího společného základu se postupně vydělují nové variety, až dává smysl mluvit o samostatných jazycích). Proto je přesné datování „zrodu“ kterékoli řeči vždy zjednodušením.


Třetím milníkem je harappská civilizace v povodí Indu. Její známé pečetní znaky se objevují v době „zralé“ fáze kultury (cca 2600–1900 př. n. l.), ale jejich povaha zůstává sporná: část odborníků považuje znaky za písmo zapisující jazyk (často se uvažuje o rané drávidštině), jiní je vykládají jako ne-jazykové symboly bez „větné“ struktury. Nejde o detail. Pokud by šlo o písmo, šlo by o další starověký písemný systém vzniklý nezávisle na Mezopotámii a Egyptě; pokud ne, řadí se Indus spíše k bohaté ikonografii bez fonetického čtení. Shoda však panuje v dataci civilizace a v tom, že nejpozději ve 2. tisíciletí př. n. l. tato tradice slábne.

V Egeidě se objevují krétské hieroglyfy a posléze lineární písmo A, která patří k minojskému okruhu a zatím nebyla rozluštěna. Převládající datace řadí krétské hieroglyfy do raného 2. tisíciletí př. n. l., ačkoli část literatury operuje s ojedinělými nálezy a argumenty, které by původ mohly posouvat ke konci 3. tisíciletí. I zde tedy panuje opatrnost. Jisté však je, že jde o samostatnou, starou písařskou tradici Egeidy, zatím bez známého jazyka „schovaného“ pod znaky.

Jiný příběh vypráví Čína, kde nejstarší bezpečně datované nápisy představují tzv. věštebné kosti ze závěru 2. tisíciletí př. n. l., z období dynastie Šang. Tyto nápisy na lopatkách skotu a krunýřích želv jsou už jasně jazykové a tvoří první konzistentní korpus staré čínštiny, z něhož pak vyrůstá dlouhá kontinuální tradice čínských písem.


Jak tedy „nejstarší jazyk“ určit? Zvolíme-li kritérium nejstaršího psaného dokladu, vítězí sumerština a staroegyptština. Zohledníme-li „nejstarší abecedu“, mluvíme o proto-sinajské/kanaánské větvi a jejích následnících. Pokud se ale ptáme na mluvené jazyky před vynálezem písma, přicházejí ke slovu srovnávací metody historické lingvistiky, které rekonstruují dávné prajazyky rodin (indoevropský, semitský aj.). Pokusy přiřazovat těmto rozchodům přesná kalendářní data, třeba pomocí glottochronologie, narazily na řadu teoretických i empirických problémů a dnešní lingvistika s nimi zachází velmi opatrně. Ostatně i velké „sjednocující“ hypotézy o prastarých megarodinách nebo dokonce o jediné „prařeči lidstva“ zůstávají kontroverzní a nejsou všeobecně přijímány.

Z praktického hlediska tak dává smysl rozlišovat několik souběžných prvenství: nejstarší čitelný jazyk v zápisech, nejstarší „věta“, nejstarší abecedu a nejstarší nepřerušenou písemnou tradici. V každé z těchto kategorií dnes vítězí trochu jiný příběh a společně skládají dějiny lidské komunikace, od hospodářských tabulek z Uruku přes egyptské nápisy královských hrobek až po věštebné dotazy šangských vládců. V tom je na celé otázce to nejzajímavější: místo jediné odpovědi nám dávné tabulky a pečetidla ukazují, jak různými cestami se písmo i jazyky rodily, a jak díky nim dokážeme rekonstruovat migrace, kulturní kontakty i proměny starověkých společností.