Ve starověkém Řecku neznamenal vstup do armády pouze naučit se zacházet s kopím a štítem. Pro mladé Aténany, takzvané eféby, byl především hlubokým duchovním a občanským přerodem. Když v chrámu Athény Aglauros na aténské Akropoli skládali přísahu, slavnostní okamžik stvrzoval nejen jejich odhodlání bránit vlast, ale i ochotu stát se plnohodnotnými členy polis. Přísaha aténských efébů se zachovala v několika verzích a stala se symbolem občanské zodpovědnosti, která přesahovala vojenskou disciplínu.

Text přísahy byl přímý a přitom mimořádně silný. Mladý občan sliboval, že nikdy neponíží své zbraně, neopustí svého druha v řadě a že bude chránit posvátné a svaté, tedy chrámy, oltáře a tradice otců – jak samostatně, tak společně se spolubojovníky. Přísahal, že předá vlast lepší a silnější, než jakou ji převzal, a že bude bránit zákony a ústavu. Pokud by někdo usiloval o jejich zničení, zavazoval se postavit se proti němu i s ostatními. Přísaha vrcholila prohlášením, že ctí památku předků a že mu jsou za svědky nejvyšší božstva, mezi nimi Agrálouros, Ares a Zeus.

Podle historiků vznikla tato přísaha patrně už v archaickém období a byla inspirována ideály Solónových reforem, které prosazovaly pojetí občanství jako aktivní účasti na obraně a správě obce. Slib byl opakován při nástupu efébů do vojenského výcviku a zároveň při jejich oficiálním přijetí mezi dospělé občany. Nešlo tedy jen o projev vojenské loajality, ale především o zásadní občanskou smlouvu, která potvrzovala odpovědnost za společný život a za zachování politického řádu. Rétor Lukurgos ve své známé řeči Proti Leokrátovi připomínal, že tento závazek nebyl pouhou formalitou. Porušení přísahy bylo považováno za těžký zločin rovný zradě, protože ohrožovalo samu podstatu města.

Přísaha se recitovala s velkou vážností a v přítomnosti celé obce. Spojení osobního cti a kolektivní povinnosti dodávalo jejím slovům zvláštní sílu. Když eféb sliboval, že nikdy neopustí svého spolubojovníka, potvrzoval, že řád bojové linie je nedělitelný. Pád jednoho by mohl přivodit pád všech. Současně byl slib přenesením odpovědnosti na každého jednotlivce. Tím se upevňovalo přesvědčení, že i v největší krizi má občan nést svůj díl viny i cti.

Dnešní historici zdůrazňují, že tato přísaha není jen vzdálenou relikvií minulosti. Je dokladem, jak antické společnosti dokázaly propojovat ideály cti, práva a spoluúčasti na správě věcí veřejných.

Psali jsme: Přírodní cesta ke snížení krevního tlaku

V moderním světě, kde se loajalita k institucím i kolektivní odpovědnost často zpochybňují, působí tato starověká slova jako překvapivě aktuální připomínka. I proto bývá přísaha aténských efébů citována v debatách o občanském vzdělávání a významu demokratických hodnot. Přes svou stručnost obsahuje jasný návod, jak vnímat vlastní roli v životě společnosti: chránit její řád, ctít její dědictví a nikdy neopustit ty, kdo stojí vedle nás.

(Pilař, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)