Svátek má:
Jarmila
Politika
Co je nelegální vojenský rozkaz a proč ohrožuje samotný stát
Nelegální vojenský rozkaz není výjimkou ani teorií. Jde o zásadní právní problém, který může rozvrátit armádu, stát i odpovědnost jednotlivce.
Ilustrační foto
4. února 2026 - 01:56
Poslušnost patří k základním pilířům fungování každé armády. Bez jasné hierarchie, disciplíny a respektu k velení by ozbrojené síly nebyly schopny plnit své úkoly. Přesto však existuje hranice, za kterou se rozkaz mění z legitimního příkazu na akt, jehož splnění je nejen nepřípustné, ale přímo trestné. Právě zde se nachází pojem nelegální vojenský rozkaz, který je v posledních letech stále častěji skloňován nejen v odborných debatách, ale i v politickém prostoru.
Nelegální vojenský rozkaz je takový příkaz, který je v rozporu s ústavou, zákony nebo mezinárodním právem. V praxi může jít například o rozkaz k zabíjení civilistů, mučení zajatců, kolektivním trestům nebo k použití síly bez zákonného mandátu. Podstatné přitom je, že odpovědnost za jeho splnění nenese pouze ten, kdo jej vydal, ale také ten, kdo jej vykonal. Tento princip se stal pevnou součástí moderního práva po zkušenostech druhé světové války, kdy mezinárodní tribunály odmítly obhajobu založenou na tvrzení, že pachatelé pouze plnili rozkazy.
Americký právní rámec tuto skutečnost reflektuje velmi jasně. Vojáci Spojených států skládají přísahu na ústavu, nikoli na prezidenta ani na konkrétní velitele. Právě tato skutečnost vytváří zásadní právní pojistku proti zneužití moci. Jak podrobně vysvětluje původní analýza serveru The National Interest, voják má nejen právo, ale přímo povinnost odmítnout rozkaz, který je zjevně nezákonný.
Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy nezákonnost rozkazu není na první pohled zcela jednoznačná. Ne každý příkaz je formulován explicitně a ne každý voják má možnost okamžitě konzultovat právníka. Právě v této šedé zóně vzniká největší riziko. Vojáci mohou být vystaveni tlaku autority, času i okolností, kdy se rozhoduje během vteřin. Přesto však platí, že pokud rozkaz směřuje k porušení základních právních zásad, nelze se později dovolávat neznalosti nebo poslušnosti.
Historická zkušenost ukazuje, že selhání v této oblasti má dalekosáhlé důsledky. Norimberské procesy položily základ modernímu pojetí individuální odpovědnosti, podle něhož žádná funkce ani hodnost nezbavuje člověka odpovědnosti za zločin. Tento princip se promítl nejen do mezinárodního práva, ale také do vojenských kodexů demokratických států. Armáda, která by tolerovala plnění nelegálních rozkazů, by se postupně změnila z nástroje obrany státu v nástroj svévole a bezpráví.
Současná debata o nelegálních vojenských rozkazech proto není akademickým cvičením, ale otázkou stability právního státu. Pokud by se otevřel prostor pro relativizaci zákonnosti rozkazů na základě politické situace nebo osobních ambicí jednotlivých lídrů, znamenalo by to zásadní oslabení civilní kontroly armády. Právě proto je důležité, aby jak vojáci, tak veřejnost rozuměli tomu, že skutečná loajalita neznamená slepou poslušnost, ale respekt k právnímu řádu, na němž stojí samotná existence demokratického státu.
Nelegální vojenský rozkaz je tedy nejen právním problémem, ale i morálním testem. Testem, který ukazuje, zda armáda slouží zákonu a společnosti, nebo se stává nástrojem moci bez odpovědnosti. A právě v této hranici se rozhoduje o tom, zda ozbrojené síly zůstávají pilířem státu, nebo se mění v jeho ohrožení.
Evropský ústavní a právní kontext vychází ze stejného základního principu jako americký systém, tedy z nadřazenosti ústavy a práva nad mocí výkonnou i vojenskou. Většina členských států Evropské unie výslovně zakotvuje ve svých ústavách a vojenských zákonech povinnost armády jednat v souladu s ústavním pořádkem, mezinárodními smlouvami a právem ozbrojených konfliktů. Evropské soudy i mezinárodní tribunály opakovaně potvrdily, že voják nenese odpovědnost pouze za poslušnost, ale také za právní následky svého jednání. Rozkaz, který by směřoval k porušení lidských práv nebo mezinárodních závazků, nemůže být legitimizován politickým rozhodnutím ani krizovou situací. Právě tento rámec má zabránit tomu, aby se armáda stala nástrojem momentální politické vůle místo garantem bezpečnosti a práva.
V českém ústavním prostředí je tato zásada formulována mimořádně jasně. Ústava České republiky staví ozbrojené síly pod civilní kontrolu a zároveň je váže k ochraně ústavního pořádku. Voják neskládá přísahu konkrétní osobě ani vládě, ale České republice a jejím zákonům. To znamená, že v případě rozkazu, který by byl v rozporu s ústavou, zákony nebo mezinárodními smlouvami, je voják povinen takový rozkaz odmítnout. Tento princip není teoretický, ale představuje pojistku proti zneužití armády k vnitropolitickým účelům nebo k jednání, které by Českou republiku vystavilo mezinárodní odpovědnosti. Právě zde se ukazuje, že nelegální vojenský rozkaz není jen otázkou vojenské kázně, ale přímým testem fungování právního státu.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: https://nationalinterest.org/feature/what-is-an-illegal-military-order
KOMENTÁŘ: Zbyněk Fiala
KOMENTÁŘ: Juraj Draxler
Považujete SMS zprávy ministra Macinky za vydírání prezidenta Pavla?


















