Debata o tom, že zrušení koncesionářských poplatků by automaticky znamenalo ohrožení nezávislosti veřejnoprávních médií, je podle řady mediálních expertů přehnaná. V řadě evropských zemí jsou veřejnoprávní média financována přímo ze státního rozpočtu a jejich existence ani role tím nezanikla. Přesto se v Česku dál drží model, který každoročně generuje vysoké náklady jen na to, aby mohl být vůbec provozován.

Český rozhlas vydává podle zveřejněných údajů zhruba 100 milionů korun ročně na výběr a správu poplatků. Česká televize kolem 150 milionů korun. Celkem tedy přibližně čtvrt miliardy korun ročně. Ne na výrobu pořadů. Ne na investigativní práci. Ne na kulturu. Ale na aparát, který eviduje, kontroluje a vymáhá povinné platby. Systém tak sám sebe zatěžuje náklady, které by při jiném modelu vůbec nevznikaly.


Nacher zároveň odmítá argument, že změna financování by nutně otevřela dveře politickému tlaku. Navrhuje nahrazení stávajícího systému „automatem“ ve státním rozpočtu, který bude garantovat financování veřejnoprávních médií a do kterého nebude třeba „kupříkladu v průběhu ostré fáze předvolební kampaně, kterak jsme byli svědky v nedávné době“ dále zasahovat. Podle něj je to krok vpřed, nikoli ohrožení.


Spor o koncesionářské poplatky už není akademická přestřelka o pojmech. Je to tvrdý střet o stovky milionů korun. Na jedné straně se operuje strašením o ohrožení nezávislosti. Na druhé straně leží konkrétní čísla. Každý rok přibližně čtvrt miliardy korun mizí v administrativě systému, který existuje proto, aby sám sebe udržel v chodu. To není drobná položka. To je strukturální problém.

Otázka proto nezní, koho se změna dotkne. Otázka zní, proč mají daňoví poplatníci dál financovat nákladný aparát, který bez jejich peněz nemůže existovat a který každoročně spolkne stovky milionů jen na svůj provoz. Pokud mají veřejnoprávní média mluvit o odpovědnosti a důvěře, musí obstát i v požadavku na důslednou a transparentní kontrolu svého financování. Tvrdá čísla místo emocí. Otevřená debata místo strašení.