Summit Evropské unie v Bruselu 19. prosince 2025 skončil rozhodnutím, které má udržet Ukrajinu finančně nad vodou, zároveň však obnažil hluboké rozpory uvnitř Unie a limity evropské politické odvahy. Lídři členských států schválili půjčku ve výši 90 miliard eur pro roky 2026 a 2027, kterou má Evropská unie získat prostřednictvím společného zadlužení na finančních trzích. Kyjev tak získá prostředky na chod státu i pokračování válečného úsilí, zatímco skutečné břemeno konfliktu se znovu přesouvá na evropské rozpočty a budoucí daňové poplatníky.

Rozhodnutí padlo až poté, co se zhroutil plán části evropských vlád a Evropské komise využít zmrazená ruská aktiva jako přímý zdroj financování. Tento koncept měl nejen finanční, ale především politický význam, protože by jasně deklaroval, že náklady války ponese agresor. Místo toho však Evropská unie ustoupila obavám z právních sporů a možných ruských protiopatření a vrátila se k osvědčenému, ale politicky pohodlnějšímu řešení v podobě společného dluhu.

Právě na tomto bodě je patrné selhání německého vedení, které do jednání vstupovalo s ambicí posunout EU k tvrdší a sebevědomější linii. Německý kancléř Friedrich Merz sice veřejně podporoval myšlenku práce se zmrazenými ruskými aktivy, ve chvíli rozhodování však Berlín přijal kompromis, jenž fakticky znamená rezignaci na přímý tlak vůči Moskvě. Německo tak sice pomohlo zachránit dohodu jako takovou, ale za cenu toho, že Unie znovu ponese finanční odpovědnost sama, aniž by využila páku, kterou sama drží. Tento obrat detailně popisuje analýza agentury Bloomberg, jež shrnuje, jak Německo ustoupilo politické realitě summitu, aby zabránilo úplnému rozkladu jednání.

Výsledná dohoda má přitom významné důsledky i pro vnitřní fungování EU. Půjčka bude kryta společným zadlužením a rozpočtovou rezervou Unie, což zvyšuje dlouhodobé závazky evropského rozpočtu v době, kdy již nyní čelí tlaku na financování zelené transformace, obrany a sociálních programů. Současně bylo politicky nutné vytvořit výjimky pro Českou republiku, Maďarsko a Slovensko, které se nepřihlásily k ručitelskému břemeni. Tento fakt sice umožnil dohodu přijmout, zároveň však znovu ukázal, že solidarita EU je stále více podmíněná národními zájmy.

Otázka zmrazených ruských aktiv zůstává otevřenou ranou celé dohody. V Evropské unii je nadále blokováno zhruba 210 miliard eur ruského státního majetku, přičemž největší část se nachází v Belgii. Právě obavy Bruselu a Bruselu v belgickém smyslu slova, tedy strach z právních následků a ztráty reputace finanční infrastruktury, sehrály klíčovou roli při pohřbení ambicióznějšího řešení. EU tak de facto přiznala, že není ochotna riskovat právní konflikt s Ruskem, a raději zvolila cestu, která je politicky bezpečnější, avšak strategicky slabší.

V této podobě dohoda vysílá dvojznačný signál. Na jedné straně zajišťuje Ukrajině krátkodobou finanční stabilitu a posiluje její pozici v případných mírových jednáních. Na straně druhé však potvrzuje, že Evropská unie není schopna proměnit své politické deklarace o odpovědnosti Ruska v konkrétní finanční realitu. Náklady války tak zůstávají především evropským problémem, zatímco ruský státní majetek zůstává nedotčený, byť zmrazený.

Reakce evropských lídrů po summitu tento rozpor jen podtrhly. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová hovořila o jednotě a odhodlání, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj o posílení odolnosti své země. Pod povrchem však zůstává skutečnost, že část evropských veřejností je stále skeptičtější k dalšímu zadlužování a k otevřenému časovému horizontu podpory. Maďarsko se od finanční odpovědnosti distancovalo téměř demonstrativně a další státy daly najevo, že podobné balíčky budou politicky stále obtížněji obhajitelné.

Psali jsme: Pomoc Ukrajině má své hranice. Klaus varuje před proměnou Česka

Pro Německo představuje dohoda nepříjemné zrcadlo jeho role v EU. Berlín sice nadále vystupuje jako hlavní politický motor Unie, v rozhodujícím okamžiku však nebyl schopen prosadit systémové řešení, které by přeneslo finanční odpovědnost tam, kde ji část evropských vlád dlouhodobě deklaruje. Místo toho přijal model, který udržuje jednotu navenek, ale odkládá skutečné rozhodnutí o ruských aktivech na neurčito.

Z pohledu Kyjeva je klíčové, že peníze dorazí včas a umožní státu fungovat i v roce 2026. Z pohledu Evropské unie však dohoda potvrzuje trend, kdy se strategická rozhodnutí řeší spíše technickým kompromisem než politickou konfrontací. Otázka, kdo má dlouhodobě platit účet za válku na Ukrajině, zůstává nezodpovězená a bude se vracet s každým dalším summitem.

Dohoda o 90 miliardách eur tak není jen finančním nástrojem, ale i politickým přiznáním. Evropská unie dokáže mobilizovat peníze, nikoli však jednotnou vůli riskovat konflikt v právní a geopolitické rovině. Německo v této situaci zvolilo cestu nejmenšího odporu, která udržuje systém v chodu, ale neposouvá jej kupředu. Pro Ukrajinu je to krátkodobá úleva. Pro EU dlouhodobé varování, že bez jasné odpovědi na otázku ruských aktiv bude každá další pomoc politicky dražší a společensky hůře obhajitelná.

(Chmelík, Bloomberg, obr.: aiko)