Debata o eutanazii, kterou v Česku otevřela místopředsedkyně STAN Michaela Šebelová, se stále více vymyká evropskému rámci. Zatímco hnutí STAN prohlašuje, že chce pouze otevřít diskuzi o asistované sebevraždě u dospělých v těžkém somatickém stavu, její výroky o možné budoucnosti eutanazie i pro nezletilé od 14 let budí oprávněné obavy. Zvláště když si uvědomíme, že v západních demokraciích, které mají s touto praxí letité zkušenosti, zůstávají pravidla buď velmi přísná, nebo se debata obrací zpět.

Ve Švýcarsku, které je často uváděno jako modelový příklad „důstojné smrti“, je asistovaná sebevražda legální už od roku 1942. Je však důležité zdůraznit, že tato právní norma se nevztahuje na eutanazii v pravém slova smyslu, tedy aktivní ukončení života lékařem, ale pouze na pomoc při sebevraždě, pokud je činěna z nezištných důvodů. Veškeré procesy se odehrávají mimo státní instituce, často pod dohledem neziskových organizací jako Dignitas nebo Exit. Klíčové přitom je, že lékaři asistují pouze lidem s nezvratně smrtelnou diagnózou nebo s nesnesitelným fyzickým utrpením. Duševní onemocnění, chudoba nebo „životní vyčerpání“ nejsou uznávány jako legitimní důvody. A co víc, rozhodnutí musí být zcela dobrovolné, opakovaně potvrzené a podloženo důkladným posouzením.

Německo prošlo právním vývojem v otázce eutanazie dramaticky. V roce 2020 Spolkový ústavní soud zrušil zákaz asistované sebevraždy s odvoláním na právo jednotlivce rozhodnout o vlastním konci života. Ale místo euforie následovalo legislativní vákuum, které dodnes nebylo plně zaplněno. Německé lékařské komory se k tématu staví velmi zdrženlivě. Německá lékařská komora (Bundesärztekammer) v několika veřejných stanoviscích zdůraznila, že lékaři nejsou „nástrojem smrti“ a jejich rolí je život chránit. Důraz je kladen na rozvoj paliativní péče, nikoliv na usnadnění odchodu.

V Nizozemsku, které legalizovalo eutanazii v roce 2002, panuje nejrozvinutější systém tohoto druhu v Evropě. Přesto i zde existují přísná pravidla. Musí jít o nesnesitelné utrpení bez vyhlídky na zlepšení, pacient musí být plně svéprávný a opakovaně vyjádřit svou vůli. Každý případ je navíc přezkoumán nezávislou komisí. Pokusy o rozšíření legislativy na osoby, které pouze „cítí, že jejich život je naplněn“, narazily na silný odpor části veřejnosti i odborné obce. Případ, kdy byla eutanazie provedena u starší ženy navzdory nesouhlasu rodiny, vyvolal v Nizozemsku zásadní diskusi o hranicích autonomie a zodpovědnosti.

V kontextu těchto tří zemí působí návrhy Michaely Šebelové a hnutí STAN jako nebezpečný experiment, který přeskočil všechny mezistupně. Zatímco v jiných zemích se eutanazie rozvíjela s maximální opatrností a etickými zárukami, v Česku se zdá, že by se debata mohla ubírat spíše kanadskou cestou, s náznaky rozšíření na nezletilé, osoby s duševním onemocněním nebo sociálně slabé.

Tato témata však nejsou pouze věcí právního názoru nebo liberální rétoriky. Jsou hluboce zakořeněna v etice, a právě zde se ukazuje hluboký a zásadní rozpor mezi STAN a jejich koaličním partnerem KDU-ČSL. Křesťanství eutanazii odmítá jako akt, který porušuje páté přikázání – Nezabiješ. Sebevražda, i když asistovaná, je považována za selhání lidské důvěry v Boha a za akt, který narušuje přirozený běh života. I papež František v nedávném prohlášení znovu potvrdil, že katolická církev pokládá eutanazii za nepřípustnou, a vyzval politiky, aby se místo toho zasadili o rozvoj paliativní péče a podporu rodin.

Psali jsme: Šebelová a eutanazie. STAN otevírá téma, které děsí křesťany

Je proto mimořádně znepokojivé, že Michaela Šebelová a hnutí STAN nejenže otevírají téma odporující křesťanskému étosu, ale navrhují jej jako součást politického programu ve vládní koalici, která se opírá právě o křesťanskou stranu. Takový rozpor není jen názorový, ale hodnotový. Není možné být zároveň silou, která hájí důstojnost každého života, a zároveň silou, která připouští možnost ukončení života na základě subjektivního utrpení nebo společenské zátěže.

Pokud by STAN chtěl v této agendě pokračovat, měl by si otevřeně přiznat, že jeho pozice je neslučitelná s křesťanskými zásadami a že koaliční spolupráce s KDU-ČSL v této otázce není udržitelná. Anebo by měl zcela změnit směr a připojit se k evropskému proudu, který považuje život za hodnotu, nikoli za proměnnou položku v rovnici veřejného zdraví.

Česká republika má jedinečnou příležitost poučit se z chyb jiných. Je na čase otevřít diskusi nikoliv o eutanazii, ale o dostupné paliativní péči, psychologické podpoře a kultuře soucitu. Eutanazie není známkou vyspělé společnosti. Je znamením její únavy a rezignace. A pokud tuto cestu otevře strana vládní koalice bez základní společenské shody, pak už nebude cesty zpět.

(Pilař, compactmag.com, repro: cnn prima)