Evropa se dívá do demografického zrcadla a nevidí nic povzbudivého. Křivky porodnosti klesají, populace stárne a grafy statistických úřadů připomínají sjezdovky v lednu. Zatímco západní státy zápasí s průměrnou plodností okolo jednoho a půl dítěte na ženu, značná část světa, kde je polygamie legální nebo široce tolerovaná, produkuje dětí dvakrát až třikrát více. Je to prostá aritmetika. Žádná ideologie ani kulturní debata, pouze čísla, která říkají, že někde se rodí více a jinde méně.

Když se odhlédne od kulturních odlišností a sečtou se obyvatelé žijící v zemích, kde muž může uzavřít více manželství, dostaneme populaci čítající několik miliard lidí. Pokud tuto masu porovnáme se zbytkem světa, zjistíme, že tam, kde je mnohoženství legálně možné, se rodí v průměru výrazně více dětí, a to v rozsahu, který Západ dlouhodobě nedokáže dohnat. Ať už to připíšeme tradici, rodinným strategiím nebo jiné ekonomice domácnosti, výsledek na konci tabulky je jasný: více narozených znamená rychlejší růst.

Západ se vydal jinou cestou. Liberalizoval formy soužití, otevřel manželství stejnopohlavním párům, zjednodušil rozvody a posílil individuální svobodu. Nic z toho však statisticky nepřineslo návrat k hodnotám potřebným pro prostou reprodukci. Z demografického hlediska tak došlo k reformě rodinného práva, která společnosti přidala rozmanitost, nikoli však děti. Evropa dnes spoléhá na migraci a technologickou produktivitu, zatímco jiná část světa sází na prostý počet nových občanů. V závěru roku si pak obě strategie sednou k jednomu stolu, vytáhnou kalkulačku. A vyhraje ten, kdo má vyšší součet narozených.


Proto přichází naše hravá provokace: co kdyby Evropa zkusila program strategického mnohoženství postavený na racionálním demografickém cíli? Nejde o teologii ani kulturní import, nýbrž o suchá data. Jeden muž a více manželek znamená více potenciálních těhotenství ve stejném časovém období, což se projeví v souhrnných ukazatelích. Představme si, že Evropská unie vyhlásí pilotní program v regionech s nejnižší plodností, stanoví licenční podmínky, ochranné limity, daňové parametry a jasné rodinné závazky. Výsledky by hodnotily statistické úřady, nikoli diskutéři kulturních válek. Kdo by chtěl program odmítnout, činil by tak nikoli z pocitu, ale po přečtení tabulky.

Je to samozřejmě glosa, ale hra s čísly má svou logiku. Polygamní jurisdikce mívají průměrný počet narozených dětí na ženu výrazně vyšší než Evropa. Pokud chce Západ zastavit demografický útlum a přiblížit se hodnotám kolem dvou a více dětí, musí přijít s řešením, které je statisticky účinné. Kampaň o romantice společného startu do života to nebude, daňový bonus na druhé dítě také ne, protože jej typicky využijí ti, kteří by druhé dítě měli i bez bonusu. Strategické mnohoženství by naopak proměnilo samotnou strukturu pravděpodobností v populaci, a tím i výslednou křivku porodnosti. Znovu jen čísla, žádná ideologie.

Aby byla glosa úplná, představme si doprovodný balík. Evropská agentura pro demografickou rovnováhu by dohlížela na standardy péče, zdravotní dostupnost, vzdělávací kapacity i bytový fond. Národní úřady by vedly registry rodin a soudy by měly jasná pravidla pro majetkové vyrovnání a ochranu dětí. Banky by nabízely úvěry s ohledem na vyšší počet vyživovaných osob a developerské firmy by standardně počítaly s byty se třemi dětskými pokoji. Vše by se měřilo v počtu narození na tisíc obyvatel a ve věkové projekci populace. Kdyby projekt nepřinesl očekávaný efekt, skončil by stejně rychle jako jiné unijní experimenty.

Z českého pohledu by stálo za to přistoupit k problému prakticky a chytře. Nová vláda Andreje Babiše avizuje vznik ministerstva pro sport, pohyb a zdraví – tedy resortu, který by mohl přirozeně spojit prevenci civilizačních nemocí, fyzickou kondici populace a tím i její plodnost. Právě do této agendy by logicky spadala odpovědnost za demografickou strategii, včetně návrhů zákonů připravených v souladu s evropskými pravidly. Pokud by se stát rozhodl otestovat model, který statisticky zvyšuje počet narozených, musel by návrh projít odbornou oponenturou, právní harmonizací s evropským rámcem a přísnou metrikou úspěchu. Česká republika by tak mohla přestat být pouhým následovníkem a stát se laboratoří rozumných řešení, ať by výsledný zákon vypadal jakkoli.


Všechno výše uvedené je nadsázka, která si pohrává s tabulkami. Přesto v ní zůstává zrnko reality. Když má jedna část světa průměr narozených výrazně vyšší než druhá, dlouhodobý výsledek je předvídatelný. Západní civilizace se může zachránit jedině zvýšením porodnosti, nebo dramatickou změnou struktury ekonomiky a sociálního státu. Ať zvolí jakoukoli cestu, měla by se rozhodovat podle čísel, nikoli módních trendů. V tom spočívá krása i krutost kvantitativního pohledu, který nezná gesta ani poezii, jen součty, průměry a projekce.

Je tedy čas na renesanci po evropsku. Nemusí začít harémem na radnici, klidně může začít každodenní péčí o zdraví, návratem k rodinné stabilitě a chytrými pobídkami pro první a druhé dítě. A pokud se někdo rozhodne vzít tuto glosu doslova a sepsat paragrafy, měl by si připravit nejen návrh zákona, ale i tabulku s kontrolními body úspěchu. Grafy totiž nemají smysl pro humor, ať už je předkládá kdokoli.