V posledních týdnech jsme byli svědky eskalace, jakou Blízký východ dlouho nepamatoval. Izraelský útok na íránské jaderné centrum Fordow, okamžitá íránská odveta a následná vojenská intervence Spojených států nejsou jen dalšími epizodami nekončícího konfliktu v regionu. Jak upozorňuje italský analytik Alberto Piroddi v článku „Izrael, Spojené státy a iluze hegemonie“ publikovaném na Voce della Sera, tyto události především demaskují hlubší dynamiku. 

„Nejsme svědky nesourodých a nahodilých akcí, ale koherentní expanzionistické strategie Izraele, kterou Washington nejen podporuje, ale do značné míry řídí,“ píše Piroddi. 

Zatímco izraelská vláda celou operaci prezentovala jako nezbytné opatření sebeobrany, skutečnost byla mnohem přízemnější. Šlo o kalkulovaný pokus vyprovokovat americké zapojení do širší regionální války. Fordow sice utrpěl dílčí škody, ale íránský jaderný program zůstal v zásadě nedotčen a reakce Teheránu byla přesně dávkovaná tak, aby demonstrovala odhodlání i schopnosti. Írán poprvé v historii zasáhl izraelské území rozsáhlým raketovým útokem, který Izrael nedokázal plně zastavit. Tento precedent narušil psychologickou bázi izraelské odstrašovací strategie.


Z vojenského hlediska je situace paradoxní. Spojené státy dlouhodobě uplatňují doktrínu, podle níž stát smí disponovat jadernými technologiemi, aniž by automaticky musel vyvíjet jaderné zbraně. Írán v minulosti nikdy oficiálně nepřekročil tuto hranici. Jak píše Piroddi: „Žádná zpravodajská služba, ani americká, nikdy netvrdila, že Írán již vlastní jadernou zbraň.“ V čem tedy spočívala ta údajná „bezprostřední hrozba“, která ospravedlnila izraelské bombardování? Odpověď je nepříjemná. Spíš než racionální strategii šlo o ideologickou posedlost, tedy aby žádný stát v regionu ani latentně nedosáhl podobných kapacit, které má Izrael.

Tento maximalistický postoj ovšem plodí přesně ten efekt, kterému se údajně snaží předejít, a nutí Írán přehodnocovat limity svého zdržení. Čím víc Izrael útočí, tím větší legitimitu Teherán získává pro úsilí o vlastní odstrašující arzenál. Kdyby se Írán skutečně rozhodl cestu k bombě dokončit, Západ by s největší pravděpodobností ztratil jakékoli pákové nástroje, které dnes ještě existují.

Neméně znepokojivý je způsob, jakým byla tato eskalace prezentována západní veřejnosti. Většina evropských a amerických médií vytvořila černobílý obraz: Izrael jako nevinnou oběť, Írán jako agresora. Skutečnost, že celá krize začala izraelským útokem na Fordow, byla záměrně potlačena. Tento model propagandy nejen že legitimizuje nekonečnou válku, ale navíc diskvalifikuje každou vnitřní kritiku. Vždyť kdo zpochybní oficiální narativ, je hned označen za „antiamerického“ či „antisemitského“.


Změny v regionální dynamice mají i dlouhodobý význam. Izraelská aura neporazitelnosti byla v posledních letech erodována opakovanými fiasky v Gaze a Libanonu. Nyní poprvé došlo k tomu, že stát, nikoli jen nevládní milice, udeřil na izraelské území v masivním měřítku. To má dalekosáhlé psychologické dopady. Další hráči mohou být povzbuzeni k tomu, aby přestali akceptovat status quo a otestovali skutečnou cenu izraelské vojenské nadvlády. Současně americká schopnost chránit svého nejbližšího spojence se ukázala jako relativní, podmíněná politickým konsensem doma a stále křehčím mezinárodním prostředím.


Krize kolem Íránu a Izraele je varovným signálem, že svět unipolární dominance už definitivně skončil. To, co dříve fungovalo jako nástroj bezpečnosti, se změnilo v mechanismus nestability. Nyní je na Evropě, zda tento okamžik rozpozná a dokáže se emancipovat, anebo zda si vybere pohodlný sebeklam a cestu do konfliktů, na které nebude mít nikdy žádný vliv.