Zoufalé snahy diplomaticky i vojensky impotentních lídrů EU vyvíjet tlak na prezidenta Trumpa, aby donutil prezidenta Putina k této pro Rusko ponižující schůzce, se absolutně míjejí účinkem. Vladimír Putin jednoznačně vymezil podmínky, za nichž je Rusko připraveno vojenskou operaci na Ukrajině ukončit a Moskva od nich nehodlá ustoupit ani o onu pověstnou píď. Zvláště po aljašské schůzce, která ukázala, že jeho požadavky do značné míry chápe i vůdce současné americké administrativy. Bez ohledu na vedením NATO a EU neustále vzývané „transatlantické vazby“

Na pozadí zhoršující se ekonomické a bezpečnostní situace, nezvladatelné imigrace a rostoucího vlivu islámu, stále zřetelněji se rýsující vojenské porážky Ukrajiny a tváří v tvář propadu EU do naprosté politické a vojenské bezvýznamnosti se evropští lídři tváří, jako by skutečně věřili, že Rusko je možné vojensky porazit. Pokolikáté už v historii? Navíc podléhají nerealistickému bludu, že v jejich snahách rozdat si to „na férovku“ s Ruskem, zlikvidovat jeho státnost, rozdělit si jeho území a získat jeho přírodní bohatství je bezvýhradně podporují USA. Stačí přece, když budou bez sebemenšího ohledu na zájmy vlastních zemí a jejich obyvatel donekonečna podporovat kyjevský režim, a vítězství se tak nějak dostaví.

Pařížský summit: Putin schválil jednu bezpečnostní záruku pro Ukrajinu, Trump žádnou

Toto vzývání války a hýčkání švejkovské představy, že „tuhle vojnu vyhrajeme“ silně připomíná jev, zvaný „kargo kult“. Tento pojem vznikl v Melanésii během 2. světové války, kdy zde byly umístěny americké vojenské základny. Domorodci nabyli přesvědčení, že letecky dopravované potraviny a další zboží nebyly vyrobeny, ale vytvořeny dobrými duchy, kteří je jen nedopatřením dodávali bílým vojákům. A že po jejich odchodu díky z bambusu vyrobených napodobenin letištního vybavení a opakováním odkoukaných „rituálů“ obsluh letišť i jim letadla začnou přivážet jídlo a další užitečný náklad (angl. cargo). Myslím, že byli dost zklamaní.

Současná egoistická, sebestředná a duševně vyprázdněná garnitura evropských politických lídrů se chová úplně stejně. Domnívají se, že když budou mechanicky a bezduše provádět rituály, díky nimž jejich předchůdci, parta daleko moudřejších a vzdělanějších politiků, kteří stáli v čelech evropských zemí cca padesát let po WWII, dokázali v Evropě udržet mír a rovnováhu sil, musí to fungovat. Bez jakékoliv zpětné vazby svolávají obří „mírové konference“, vydávají silácká prohlášení, vzájemně se ujišťují o nehynoucí podpoře, posílají na nekontrolovatelné ukrajinské účty nelimitovaná množství financí a poskytují ukrajinské armádě neomezené množství západních zbraní, často operetního charakteru, vyráběných nikoliv pro válku, ale především pro zisky zbrojařů. Vítězství se přece musí dostavit. Jen se o něm musí neustále mluvit a vzývat příslušné bohy války.

Možná by to mohlo fungovat. Možná. Ale ne se současnou partou do sebe zahleděných, sebestředných deprivantů v čele EU a většiny jejích členských zemí. Ti totiž v honbě za svými vysněnými cíli ani netuší, že k dosažení úspěchu v mírovém úsilí jim chybí tři základní schopnosti: pochopit zájmy a obavy protivníků, udržovat rovnoprávné spojenecké svazky a efektivně uplatňovat diplomacii jako základní formu komunikace mezi státy a národy. Proto také místo realistických kroků směrem k míru a odvrácení jaderné katastrofy raději vymýšlejí, co by dělali, kdyby se jim Rusko z ničeho nic vzdalo na milost a nemilost, nebo jak poslat vojáky „koalice ochotných idiotů“ okupovat Ukrajinu a chystat tam další pokračování války s Ruskem, kdyby náhodou Vladimír Putin definitivně zblbl a kývl jim na tzv. „dočasné příměří“.

Že i čeští „vrcholní politici“ podléhají stejným bludům, o tom svědčí prohlášení gipsové reinkarnace TGM na Hradě, prezidenta-generála Petra Pavla. Ten ochotně papouškoval myšlenku jednoho ze svých poradců, že by ČR „neměla stát stranou, pokud dojde ke vzniku mezinárodních mírových jednotek“. A klidně by naše kluky na tu Ukrajinu poslal. Může si podobná prohlášení dovolit. On i jeho manželka, absolventka Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda, mají své dobře placené fleky téměř jisté ještě další tři roky.

Naproti tomu madam Černochová, „ódeesačka“ s volbami na krku, je podstatně opatrnější. I její tanky Leopard naplněné blonďaté hlavince je totiž jasné, že vidina výletu českých vojáků na Ukrajinu, sice na státní útraty, ale s perspektivou návratu v zinkové rakvi, nebude příliš populární ani mezi propagandou zpitomělými skalními voliči „Spolu“. Ti sice obvykle patří na sociálních sítích mezi největší rusobijce, ale přece jen … válka je válka, a v ní se na nějaké „save a life“ nehraje.

Posedlost vysláním „evropských“ vojenských jednotek na ukrajinské území s houževnatostí až maniakální reprezentují především představitelé Velké Británie a Francie, Starmer a Macron, s opatrným přicmrdováním německého kancléře Merze. Bez ohledu na opakovaná prohlášení ruských představitelů, že to Rusko nikdy nepřipustí. Podle italského portálu L'Antidiplomatico navíc Vladimir Putin důrazně připomněl margo pařížské schůzky evropských lídrů, na níž údajně až dvacet šest evropských zemí vyjádřilo připravenost vyslat vojenské síly na Ukrajinu, že jakékoliv zahraniční jednotky, které se na území Ukrajiny za bojových podmínek objeví, budou považovány za legitimní cíle a zničeny.

Podle hodnocení L'Antidiplomatico neustálé opakování mantry o „mírových silách“ jen podkopává vyhlídky na vyjednávání a EU jím pokračuje v linii maření možností mírového urovnání konfliktu. Připomíná také, že v případě obnovení konfliktu se účastnické země okamžitě stanou aktivní stranou války s jadernou mocností, se všemi z toho plynoucími důsledky. Není proto divu, že pravděpodobně jedinými zeměmi, jejichž zcela zmatené a vlastní rusofobní rétorikou zblblé politické reprezentace britsko-francouzsko-německý plán v EU a NATO bezvýhradně podporují, jsou pouze absolutní politické, diplomatické a vojenské nuly, pobaltské státy a po jejich boku hrdě stojící ČR, které se nejspíš snaží vzbudit alespoň nějakou pozornost a pochvalu podlézavou věrností velkým evropským bossům. Reprezentanti absolutní většiny ostatních států EU, které jsou také členskými zeměmi NATO, si tuto okolnost velmi dobře uvědomují a stejně tak si uvědomují rizika, která z jejich přímé účasti plynou.

Je nejvyšší čas, aby šéfové evropských zemí pochopili nejen fakt, že jaderné velmoci prostě mají své zájmy, které budou tvrdě prosazovat, ale také stále se zhoršující politickou, ekonomickou a sociální situaci v jejich zemích. Zvlášť když Velký bílý otec ve Washingtonu dává jasně najevo, že vyměnit Detroit za Manchester opravdu nehodlá. Všechno nasvědčuje tomu, že jako západ tuhle válku prostě nevyhrajeme. A že nalévání peněz do neprůhledných ukrajinských účtů a dodávky zbraní v tomto případě působí jako snahy uhasit rozhořívající se požár ve vlastním domě přiléváním benzínu. Jedinou seriózní zárukou bezpečnosti pro Ukrajinu je uzavření míru za podmínek, na nichž se shodnou všichni hlavní aktéři konfliktu. Rusko, USA a také Čína. Přítomnost Ukrajiny u těchto jednání bude záležet na tom, jestli se dokáže sama vyrovnat se svou budoucí existencí. Byla by tam určitě důležitá, ale nejspíš není nezbytná. A EU? Jak řekl Henry Kissinger, tady prostě není komu zavolat.

(rp,prvnizpravy.cz,fb, foto:arch.)