Krize české pravice se v případě KDU-ČSL neprojevuje hlasitě, ale o to důsledněji. Lidovci nejsou stranou, která by padala v dramatických konfliktech nebo programových obratech. Jejich problém je méně nápadný, ale hlubší. Postupné vyprázdnění vlastní identity ve jménu politického přežití.

KDU-ČSL patří k nejstarším politickým stranám v zemi a její historická zkušenost by měla být přirozeným zdrojem stability. Tradičně se profilovala jako konzervativní, hodnotově ukotvená strana s důrazem na rodinu, solidaritu, subsidiaritu a silné regionální vazby. Právě tato kombinace jí dlouho umožňovala oslovovat voliče mimo velká města a fungovat jako spojnice mezi pravicí a sociálním cítěním. Poslední roky však ukazují, že kontinuita sama o sobě nestačí, pokud se z ní stane pouhá rutina.


Zatímco ODS dominovala pravicovému prostoru a TOP 09 suplovala hodnotové svědomí koalice, KDU-ČSL zůstávala někde mezi. Nevymezovala se ostře ani vůči levici, ani vůči rostoucímu populismu, ani vůči vlastní vládní praxi. Výsledkem je stav, kdy si i dlouhodobí voliči kladou otázku, co dnes vlastně lidovci reprezentují. Zda jsou konzervativní stranou hájící tradiční hodnoty, nebo spíše technokratickým partnerem ochotným přizpůsobit se jakékoli většině.

Tento rozpor se ještě více vyostřil po odchodu koalice SPOLU do opozice a po náznacích, že ODS hodlá do budoucna směřovat samostatně. Pro KDU-ČSL je to existenční výzva. Strana, která dlouhodobě přežívala díky koaličním konstrukcím, se znovu ocitá před otázkou, zda je schopna oslovit voliče sama za sebe. Historická zkušenost říká, že bez spolupráce se lidovci do Poslanecké sněmovny často nedostanou. Politická realita však zároveň ukazuje, že trvalá závislost na silnějších partnerech vede k postupnému rozmělnění značky.

KDU-ČSL se snaží svou pozici obhajovat důrazem na regionální politiku, komunální úspěchy a témata spojená s rodinnou politikou, sociální soudržností a podporou venkova. To jsou oblasti, kde má strana skutečnou tradici i zkušenost. Problém je, že tato témata dnes nedokáže propojit do srozumitelného celostátního příběhu. Veřejná debata se posouvá k otázkám bezpečnosti, ekonomické nejistoty a důvěry ve stát a právě zde lidovci často působí váhavě a opatrně.


Ubývající preference nejsou náhodné. Nejde o jednorázový propad, ale o dlouhodobý trend, který naznačuje, že tradiční voličská základna se ztenčuje a mladší generace si ke straně cestu nenachází. KDU-ČSL dnes stojí na rozcestí. Buď se pokusí znovu definovat svůj konzervativní a komunitní charakter v moderním jazyce a s jasnými politickými prioritami, nebo zůstane stranou, která přežívá díky lokálním strukturám, ale ztrácí celostátní význam.

V tom se její situace neliší od stavu celé české pravice. Politika, která se bojí konfliktu, se postupně mění v politiku bez obsahu. A strana, která nechce riskovat ztrátu voličů jasným postojem, je ztratí mlčky. Pokud má KDU-ČSL zůstat relevantní, musí přestat hrát roli tichého partnera a znovu si dovolit být čitelná. I za cenu, že to nebude pohodlné.

Pointa je jednoduchá. KDU-ČSL nemusí zmizet proto, že by neměla historii nebo hodnoty. Může zmizet proto, že se bojí je skutečně použít.