Konec New START se v Evropě neprojeví jen jako vzdálená diplomatická epizoda mezi Moskvou a Washingtonem, ale jako postupná změna bezpečnostního klimatu, v němž poroste nejistota, tlak na obranné rozpočty i politické spory o to, jaké riziko Evropě hrozí. Zatímco Spojené státy a Rusko držely strategickou stabilitu alespoň v základních obrysech v mantinelech ověřovaných limitů, Evropa mohla část své bezpečnostní reality vnímat jako předvídatelnou kulisu. Po vypršení smlouvy se tato kulisa rozpadá a prostor zaplňují signály, odhady a demonstrace síly, které budou častěji mířit na psychologii protivníka než na reálnou změnu rovnováhy. Právě tato rovina je pro evropské státy nejnepříjemnější, protože zvyšuje tlak na rozhodování v mlze a zároveň posiluje roli domácí politiky, médií a veřejného mínění.

Evropská bezpečnostní politika se v takové situaci bude opírat o dvě věci. O americké odstrašení a o vlastní schopnost Evropy udržet jednotu, jakmile se rizika začnou vykládat rozdílně. Vypršení New START posiluje význam amerického jaderného deštníku, protože evropské státy samy o sobě nedisponují srovnatelným strategickým potenciálem. Zároveň však roste otázka, jak silná a jak dlouhodobá bude americká politická ochota nést náklady a rizika odstrašení v Evropě, pokud se globální pozornost bude dále přesouvat jinam. V praxi to může vést k tomu, že evropské vlády začnou ještě více zdůrazňovat konvenční připravenost, protivzdušnou obranu, ochranu kritické infrastruktury a odolnost společnosti, protože to jsou oblasti, které lze posílit bez vstupu do jaderné logiky, ale přitom s jasným signálem, že Evropa není pasivním prostorem mezi velmocemi.


V české bezpečnostní politice může vypršení New START nepřímo posílit důraz na realistické plánování. Ne ve smyslu budování vlastní jaderné kapacity, což je mimo český rámec i politickou tradici, ale ve smyslu posilování odolnosti a schopnosti přispět k alianční obraně konkrétními prostředky. V období nejistoty budou mít větší hodnotu věci, které jsou měřitelné a použitelné. Munice, vycvičené zálohy, dopravní infrastruktura, schopnost přijmout spojenecké posily, ochrana velících a komunikačních uzlů, přehled o zranitelnostech a realistické scénáře, podle nichž lze cvičit. Pokud se jaderná rovina stane méně předvídatelnou, o to více bude aliance potřebovat, aby konvenční rovina působila věrohodně a rychle.

Krátká analýza možných scénářů dalšího vývoje se dá shrnout do několika realistických linií, které se mohou i kombinovat. Prvním scénářem je jakási tichá stabilita bez smlouvy. To znamená, že obě strany sice nebudou vázány formálními limity, ale v praxi se budou držet určité zdrženlivosti, protože si uvědomují náklady závodů ve zbrojení a riziko eskalace. V tomto scénáři budou přibývat politická prohlášení o odpovědnosti, avšak bude chybět ověřování, takže důvěra se nebude obnovovat a napětí bude kolísat podle momentálních krizí.


Třetím scénářem je návrat k jednání o nové dohodě, ale v jiné podobě. Pokud se ukáže, že absence pravidel zvyšuje riziko a náklady, může se otevřít prostor pro nový rámec, třeba užší, technicky omezený, nebo naopak širší a politicky složitější. Takový vývoj by však vyžadoval alespoň minimální shodu, že stabilita je společným zájmem. Evropské státy by v tom mohly sehrát spíše nepřímou roli tlakem na zachování dialogu a podporou ověřovacích mechanismů jako praktického nástroje, nikoli jako ideologického symbolu.

Čtvrtým scénářem je rozšíření jaderné otázky do širšího mocenského soupeření, kde se strategická stabilita bude řešit spolu s dalšími oblastmi, jako jsou technologie, kosmos, kyberprostor a regionální konflikty. V takovém světě se kontrola zbrojení stává jen jednou položkou na dlouhém seznamu sporů. Pro Evropu to znamená, že se bude muset připravit na delší období proměnlivého tlaku, v němž bude klíčové udržet funkční alianční plánování a zároveň chránit vlastní vnitřní soudržnost před strachem, únavou a politickou polarizací.

Pro Českou republiku z toho plyne jednoduchý závěr. Nelze očekávat, že velmoci rychle znovu vybudují pevné mantinely, když se jim v tuto chvíli rozpadá i základní důvěra. O to důležitější je, aby česká bezpečnostní politika pracovala s odolností státu a s praktickými schopnostmi, které dávají smysl v každém scénáři. V době, kdy mizí smluvní jistoty, roste hodnota připravenosti, kterou lze ověřit vlastními silami. V evropském prostoru přitom platí, že stabilita nevzniká z prohlášení, ale z kombinace věrohodného odstrašení, funkční obrany a trpělivé diplomacie, která i v nejtěžším období udržuje otevřené alespoň základní kanály komunikace.



Zdroj: https://www.reuters.com/world/china/kremlin-says-russia-will-stay-responsible-nuclear-power-despite-new-starts-2026-02-05/