Demokraticky zvolená vláda není správcem bez moci ani dočasným správcem cizího území. Získává mandát ve volbách, aby po určitou dobu řídila státní politiku a nesla za ni plnou odpovědnost. Právě tento princip je dnes stále častěji rozmlžován praxí, v níž stát prostřednictvím veřejných rozpočtů financuje instituce, které otevřeně vystupují proti politice vlády, jež jim tyto prostředky přiděluje. Nejde o potlačení kritiky ani o omezení plurality názorů, ale o zásadní otázku smyslu veřejného financování.


Ještě citlivější je role veřejnoprávních médií. Jejich úkolem není podporovat vládu ani opozici, ale poskytovat vyvážené a nestranné informace. Jakmile se však tato role posune směrem k aktivnímu politickému působení a systematickému zpochybňování vládních kroků bez odpovídající rovnováhy, přestávají tato média plnit svou základní funkci. Stávají se politickým aktérem, který je zároveň financován státem, jehož politiku zpochybňuje.

Podobná logika platí i v oblasti kultury. Veřejná podpora má sloužit rozvoji kulturního prostoru a společenské soudržnosti, nikoli k dotování politického aktivismu. Umělecký názor je legitimní, ale pokud je politický, měl by být vyjadřován mimo rámec státní podpory určené k jinému účelu. Jinak dochází k prolínání role občana a role příjemce veřejných prostředků způsobem, který podrývá důvěru ve smysl státní podpory.


Z tohoto pohledu nejde o drobný spor o interpretaci svobody slova, ale o varování před stavem, kdy se demokratický systém začne rozkládat zevnitř. Pokud má vláda nést odpovědnost za chod státu, musí mít možnost vykonávat svou politiku bez toho, aby ji stát sám systematicky financoval proti ní. Poučení je prosté a tvrdé zároveň. Veřejné peníze mají sloužit k výkonu státní politiky a k nestranné službě veřejnosti, nikoli k organizovanému odporu proti mandátu vzešlému z voleb. Jinak se demokracie mění v mechanismus, který sám popírá svůj smysl a zbavuje volby jejich skutečného významu.