Francouzská pátá republika, zavedená v roce 1958, je koncipována jako poloprezidentský systém. Prezident má silné pravomoci v zahraniční a bezpečnostní politice, jmenuje premiéra, může rozpustit parlament a má vliv na některé klíčové jmenovací pravomoci. Běžné každodenní vládnutí však zůstává doménou vlády, která se podle ústavy musí opírat o důvěru Národního shromáždění. Jakmile kabinet tuto podporu nemá, ocitá se v defenzivě a prezident ztrácí možnost reálné výkonné moci bez ohledu na svou legitimitu z přímé volby.

Pád jedné vlády sice umožňuje prezidentovi jmenovat další, nebo znovu téhož premiéra, ale pokud zůstane rozložení sil v parlamentu nezměněné, opakuje se situace beze změny. Francouzská ústava přitom neomezuje počet pokusů o sestavení vlády ani nestanoví lhůtu, dokdy musí premiér získat důvěru. Tento aspekt vytváří právní vakuum, které umožňuje prezidentovi vládu formálně udržovat, bez nutnosti přistoupit k volbám nebo ke své vlastní rezignaci.


Prezident má však jednu zásadní kartu: článek 12 ústavy, který mu umožňuje rozpustit Národní shromáždění a vyhlásit nové volby. Macron této pravomoci využil po krizi v roce 2024, avšak výsledek byl opačný, než očekával. Vznikl ještě fragmentovanější parlament s výrazně posílenými extremními silami na obou stranách politického spektra. Nové volby tak dnes připomínají ruskou ruletu a není zaručeno, že přinesou řešení. Naopak mohou otevřít cestu k moci radikálním stranám, které usilují o zásadní revizi republikánského systému.

Jako dočasné řešení může Macronova vláda využít ustanovení článku 49.3 ústavy, které umožňuje přijetí zákona bez hlasování v parlamentu, pokud v následném hlasování nepadne vyslovení nedůvěry. Tento nástroj byl opakovaně používán premiérkou Élisabeth Borneovou například při prosazení důchodové reformy, ale každý jeho krok zvyšoval napětí ve společnosti. Článek 49.3 navíc nelze použít na neomezený počet zákonů, například u rozpočtu může být použit pouze jednou za zasedací období. Jakékoli další použití by znamenalo, že vláda riskuje pád při hlasování o nedůvěře, a to v prostředí, kde má v parlamentu stále více nepřátel než spojenců.

Macron a Lecornu se nyní snaží o vytvoření alespoň dočasné, tématicky vymezené většiny. Klíčem je přijetí rozpočtu na rok 2026, který je nezbytný nejen pro udržení fiskální stability, ale také pro zachování důvěry mezinárodních investorů. Lecornu proto navrhl například dočasné pozastavení důchodové reformy až do konce Macronova mandátu, ale opozice jeho vstřícný krok odmítla jako neupřímné gesto. Levicová koalice vedená La France Insoumise i nacionalisté z Národního sdružení prezidenta obviňují z „arogance moci“ a trvají na nových volbách nebo zásadní změně politického směru.


Podle ústavních právníků je současný stav bezprecedentní nejen co do délky, ale i hloubky. Prezident Macron je chráněn ústavní imunitou, ale politicky se jeho pozice hroutí. Jeho popularita podle posledních průzkumů klesla pod 15 procent a důvěra veřejnosti v parlamentní demokracii i schopnost elit řešit krize se ocitá na historickém minimu. Francouzská ekonomika přitom čelí strukturálním výzvám, rozpočtový deficit roste a finanční trhy si stále častěji všímají zpoždění rozpočtových opatření. Sociální napětí roste, od stávek učitelů přes protesty zdravotníků až po neklid ve školách a na předměstích.

Macron tak zůstává v čele země, kterou podle ústavy řídit může, ale prakticky už nevládne. Jeho osud ilustruje klíčové slabiny poloprezidentského systému: hlava státu není odpovědná parlamentu, ale zároveň bez parlamentní většiny ztrácí výkonnou sílu. Situace, v níž prezident přebírá roli „konstitučního diváka“, ukazuje, že pátá republika dosáhla svých vnitřních mezí. Zatímco právní rámec umožňuje přežívání, nenabízí žádný způsob, jak vyřešit politický pat. Francie tak vstupuje do období prodlužované krize, kde hlava státu formálně existuje, ale země pod její rukou tichne.