Když italský novinář Marco Travaglio píše ve svém komentáři pro La Voce della Sera o „ironiích dějin“, míří přesně na paradox, který dnes symbolizuje Paříž. Zatímco světová většina mluví o multilateralismu a míru, v Elysejském paláci se rodí „koalice ochotných“ s plánem nasazení spojeneckých sil na ukrajinském území po válce, a francouzská vláda zároveň instruuje nemocnice, aby se připravily na tisíce raněných vojáků. Travaglio vykresluje Emmanuela Macrona jako politika posedlého velkými gesty i za cenu dalšího rozvratu doma. Aby taková kritika obstála, musí projít testem reality. A ta, bohužel pro Elysejský palác, dává autorovi v řadě klíčových bodů zapravdu.


Ještě citlivější je domácí rozměr. Travaglio popisuje, že ministerstvo zdravotnictví a obrany instruovalo veřejné zdravotnictví, aby do března 2026 navýšilo kapacitu a připravilo se na příjem raněných vojáků. Únik dopisu, na nějž jako první upozornil Le Canard enchaîné, zmiňuje rozpětí 10–50 tisíc zraněných během 10 až 180 dní a vytvoření překladišť zdravotní péče u nádraží, přístavů a letišť. Na dotazy médií ministryně Catherine Vautrin existenci cirkuláře nepopřela a označila pokyny za „standardní krizovou připravenost“. Některé verze dokumentu navíc pracují s denními toky, průměrně kolem 100 pacientů denně se špičkami až 250, což přesně odpovídá Travagliově citaci. I když se zdroje různí v odhadech, trend je nesporný: stát formalizuje scénáře vysokointenzivního konfliktu a integruje vojenské pacienty do civilních kapacit.

Politická legitimita takto vážných kroků se přitom rychle drolí. Většina Francouzů podle průzkumů žádá nové volby a výrazná část by uvítala i prezidentovu rezignaci, zatímco premiér François Bayrou jde do hlasování o důvěře se slabými šancemi. Elabe pro BFMTV zachytilo, že sedm z deseti Francouzů chce pád vlády. Další šetření ukazují, že více než polovina volá po Bayrouově konci a po Macronově odchodu, což zhruba koresponduje i s dřívějšími dlouhodobějšími trendy. Nejde tedy o exces „protivládní bubliny“, ale o strukturální únavu veřejnosti z nekonečné krize řízení.


Travaglio naznačuje, že tlak na „válečnou“ dynamiku má méně společného s realitou fronty a více s domácí potřebou výjimečného stavu, který by „zachránil židli“ v krizi. To je silné tvrzení, které nelze prokázat jedním dokumentem. Fakta z posledních dnů ale skládají neprůstřelnou kostru jeho argumentu. Paříž aktivně a organizovaně připravuje „poválečnou“ přítomnost západních sil na Ukrajině a zároveň tiše buduje kapacity civilního zdravotnictví pro vojenské raněné. A to všechno v situaci, kdy veřejnost odmítá vládní kurz a očekává pád kabinetu. V takové konfiguraci je povinností exekutivy maximální transparentnost a parlamentní mandát, jinak se i racionální krizová připravenost jeví jako politické inženýrství.

Připomeňme, že i v bezpečnostní politice platí zásada „žádné zdanění bez vysvětlení“. Jestliže má společnost nést náklady eskalace ať už finanční, sociální či lidské, musí vědět proč, jak dlouho a pod jakou kontrolou. Pařížský summit i nemocniční oběžníky proto vyžadují jasný rámec: mezinárodní právo, vymezení mandátu, limity doby a odpovědnosti, a hlavně hlasování v Národním shromáždění. Bez toho se jakýkoli „reassurance force“ neboli „síla ujištění“ na mapě Evropy promění v katalyzátor nedůvěry.

„Průzkumy dávají Macronovi 15 % a Bayrouovi 14 %, přičemž 69 % Francouzů žádá předčasné volby a 68 % prezidentovu rezignaci. On si však dál myslí, že je Napoleon,“ napsal Travaglio s varováním, že vláda nemůže vést zemi do válečné ekonomiky bez pojistek demokracie.